SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI (65. DÍL): JIŘÍ RESSLER

Herec, hudebník a pedagog Jiří Ressler se v roce 1975 narodil ve Svitavách, vyrůstal zde, studoval zde, zpíval zde ve sboru, jako herec zde vystupoval a nyní zde vyučuje. Absolvent svitavského gymnázia vystudoval brněnskou JAMU, divadlo hrál v Praze a v Brně, hrál v televizních seriálech, s hereckým projektem Listování nebo divadelním spolkem Malé divadlo komedie projel celou republiku. V současnosti se věnuje více pedagogické práci, od roku 2024 také na své alma mater, na svitavském gymnáziu. A příležitostně vystupuje také v Městském divadle v Brně v jevištní adaptaci legendární filmové komedie Světáci. Jak příznačné vzhledem k názvu našeho seriálu.

Co se Vám okamžitě vybaví, když Vám připomenu to, že jste studoval na svitavském gymnáziu, na kterém jste v roce 1994 maturoval?
„Že je neskutečné, jak to všechno strašně rychle letí. Já jsem chtěl jít hned po základní škole na konzervatoř do Brna, ale rodiče rozhodli, že tím se v životě neuživím a že půjdu na železniční průmyslovku. To pro mě byla hrozná představa. Tak jsem se rozhodl, i když jsem nebyl studijní typ, že půjdu na gymnázium, a ono to vyšlo. A taky se mi samozřejmě vybaví sbor Iuventus a Věra Burešová, která stála na začátku mé kariéry pěvecké a vlastně stojí i na začátku mé kariéry pedagogické.“

Vystudoval jste obor muzikálové herectví na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Chtěl jste být vždycky hercem?  
„Už od dětství jsem chtěl být hercem a potom zpěvákem a vlastně se mi povedlo obojí. Já jsem byl vždycky takový ten třídní šašek a bylo to logické, protože napůl jsem z rodiny Šaškových.  A taky jsem jeden čas přemýšlel, že by mě bavilo učit, protože děda Ressler byl učitel a babička vychovatelka, a i to se nakonec splnilo. Když tak o tom přemýšlím, tak jsem měl v životě docela štěstí a spousta věcí se mi splnila. I když ne třeba hned napoprvé. Po maturitě jsem zamířil do Brna, které se stalo na 30 let mým domovem. Od roku 1994 jsem začal studovat obor hudební výchova a sólový zpěv na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a zároveň jsem začal zpívat v Českém filharmonickém sboru Brno, kde jsem byl s přestávkami dvacet let. A pak jsem v roce 1996 udělal zkoušky a nastoupil na brněnskou JAMU na obor muzikálové herectví. A jak už jsem už uvedl, nejsem úplně studijní typ, tak jsem tento čtyřletý obor úspěšně za šest let zvládl a v roce 2002 jsem absolvoval.“

Jak se vyvíjela následně Vaše herecká divadelní kariéra?
„Hned po škole jsem dostal nabídku z divadla ABC v Praze, kde jsem hostoval v představení Spor, které napsal Pierre Marivaux. Dostal jsem také angažmá v dětském divadle Polárka a udělal konkurz do muzikálu West side story na půlroční zájezd do Holandska s Městským divadlem Brno. Zároveň jsem pořád zpíval v Českém filharmonickém sboru Brno. Když na to tak vzpomínám, tak nechápu, jak jsem to všechno stíhal. Ale jak se říká, že nejde sedět na dvou židlích, tak jsem byl nucený si vybrat, jestli sborový zpěv nebo divadlo. A já jsem si vybral divadlo. Respektive oni si vybrali mě, a to v konkurzu na muzikál Vlasy, kterým se v roce 2004 otevírala nová hudební scéna v Městském divadle Brno, a já jsem dostal hlavní roli a své první angažmá v tomto divadle. Jenže v roce 2006 přišla nabídka, abychom zkusili zprofesionalizovat naše studentské Divadlo Slawjena, které jsme s kolegy založili už za dob studií na JAMU. Jenže po dvou letech jsme zjistili, že dělat vlastní divadlo a živit se tím je pro nás nemožné, a tak jsme se rozešli. Já jsem se vrátil ke zpěvu v ČFSB, kde jsem vydržel až do roku 2015, kdy jsem dostal nabídku, abych hrál společně s Michalem Isteníkem v představení Těžká Barbora Voskovce a Wericha - já Voskovce, protože Michal měl na Wericha lepší břicho. A tím začalo mé druhé období a angažmá v Městském divadle Brno. Zároveň hostujeme s naším divadelním spolkem Malé divadlo komedie po vlastech českých a třeba v Divadle Bolka Polívky.“

Putujete po českých městech s projektem Listování, který založil herec Lukáš Hejlík. Vystupoval jste i ve Svitavách. Co je na tomto projektu přitažlivé?  
„Podle mého názoru je to geniální nápad. My pouze s knížkou a pár rekvizitami dokážeme třeba ve dvou zahrát celého Švejka. Lukáš totiž našel díru na trhu a našel způsob, jak dostat divadlo i do těch nejodlehlejších koutů naší republiky. A navíc propagujeme čtení a autory, kteří ve většině jezdí ta turné s námi. Z těch nejslavnějších například Dan Brown, Robert Fulghum, Michal Viewegh a spousta dalších. Listování je vlastě takové 3D scénické čtení. My si vezmeme jakoukoliv knížku, tu upravíme pro dva, někdy pro tři herce a zhruba za 45 minut ji celou zahrajeme. A navíc máme tituly pro diváky od 3 do 99 let. Za dvacet let, co Listování funguje, se už zahrálo na 200 různých titulů. Já jsem v tomto projektu od roku 2015. A když vám řeknu, že v průměru hraji tak 100 představení za rok, tak letos budu mít asi tisící Listování.“

Můžete připomenout čtenářům také Vaše role v televizi, případně ve filmu?
„Můžu, ale jak rád s oblibou říkám, že jestli mě chcete v televizi v něčem vidět, tak nesmíte mrkat, aby vám to neuniklo. Už na JAMU jsme se spolužákem Robertem Musialkem razili názor, že když byl jakýkoliv konkurz a bylo tam napsáno „Hledáme nové talenty“, tak ať si nás najdou a šli jsme na pivo. A ono to samozřejmě dopadlo obráceně. A taky jsem byl často někde v zahraničí se sborem, tak jsem spoustu castingů promeškal, ale asi jsem zkrátka v tomto odvětví neměl štěstí. Dostal jsem pár příležitostí v České televizi, například v seriálech Dobré ráno, Brno!, Labyrint 2 s panem režisérem Jiřím Strachem, Okno do hřbitova s Vladimírem Michálkem nebo Kriminálka 5.C. Ještě na škole jsem hrál komparz v pohádce Princezna se zlatým lukem. Pak nějaké reklamy a film mě minul úplně.“

Dostal jste se i k pedagogické práci. Co Vás na ní baví?
„Mě asi nejvíc baví, když můžu něco z toho, co jsem se naučil já, předat dál, a když mohu vidět, že ty moje žáky to taky baví. Ať už je to ve zpěvu a v herectví, což jsem si už vyzkoušel, když jsem vyučoval na JAMU v Brně a teď v ZUŠ Letovice, kde učím sólový zpěv a literárně-dramatický obor anebo teď nově na gymnáziu ve Svitavách při výuce hudební výchovy. Já jsem si vlastně vyzkoušel v Malém divadle komedie i role autora a režiséra a to má dle mého názoru velice blízko k pedagogické práci. V obou odvětvích si musíte udělat přípravu a na ty děti nebo herce to uhrát tak, aby to pochopili a hlavně, aby si z toho něco odnesli a bavilo je to.“

Učíte také na svitavském gymnáziu. Co Vás na Vaši alma mater přivedlo?
„To se zase obloukem dostáváme na začátek našeho rozhovoru. Já jsem se s rodinou před pěti lety přestěhoval z Brna do Olešnice na Moravě. A dojíždět každý den do divadla 50 kilometrů tam a zpátky pro mě začalo být únavné. Navíc práce v divadle znamená skoro žádné volné večery, víkendy a tím pádem minimum času na rodinu. A tak jsem se rozhodl, protože mám dva úžasné malé kluky a ještě lepší manželku, že teď je ten správný čas zkusit něco jiného a mít tak mnohem více času na rodinu. A tak jsem si našel práci přímo v Olešnici, kde je pobočka ZUŠ Letovice, a náhoda tomu chtěla, že jsem se opět potkal s Věrou Burešovou, pro kterou dělala moje žena choreografie do školního muzikálu Starci na chmelu. A tak vznikl nápad, že bych mohl učit na gymnáziu ve Svitavách hudební výchovu. A já jsem se tedy ocitl po třiceti letech zpět v mém rodném městě, kam už jsem jezdil jenom za rodinou. A navíc na gymnáziu, kde potkávám některé své bývalé profesory a profesorky, ze kterých se stali kolegové. A kdybyste se mě zeptali před třiceti lety, tak bych vám řekl, že se to nikdy nemůže stát. Ale dnes už vím, že nikdy nemám jakýmkoliv výzvám říkat nikdy.“

Děkujeme za rozhovor. Milan Báča

Vložila: Petra Soukupová