SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 53. díl - Jan Richtr

Svou rozmanitou činností ovlivnil mnoho dětí, teenagerů a dospělých ve Svitavách. Pracovník volnočasových aktivit, pedagog, sběratel, fotograf, spisovatel, cestovatel, pěstitel exotických rostlin, kaktusů a sukulentů a organizátor řady přednášek pro veřejnost 56letý Jan Richtr se sice ve Svitavách nenarodil, ale Svitavákem je celý svůj život.

Vaši rodiče žili od poválečných let ve Svitavách, ale v době Vašeho narození si „odskočili“ za prací do Aše, kdy jste se tedy vrátil do Svitav? Nejsilnější vzpomínka na základní školu?
„Do Aše moje rodiče odešli v šedesátých letech za prací do skláren v pohraničí. Do Svitav se vrátili v době, kdy mi byly tři roky. Ale vždy jsem se považoval za Svitaváka.
Na základní škole jsem měl štěstí na učitele. Jistě mě velmi ovlivnil pan Hrubý, kterého jsem zažil krátce. Byl to člověk, kterému jsem nosil své nálezy zkamenělin. On mi vyprávěl o světě pradávných zvířat žijících na Svitavsku. Rád vzpomínám na paní učitelku Evu Fialovou, která prohlubovala můj zájem o historii především Svitavska. Tehdy jsem měl plnou hlavu snů o archeologovi v Egyptě. To také ovlivnilo mé rozhodnutí přihlásit se na gymnázium.“

Na gymnáziu jste se potkal s řadou výborných profesorů, na kterého vzpomínáte obzvlášť rád?
„Ve druhé polovině učila na svitavském gymnáziu řada vynikajících a citlivých učitelů.  Třídním učitelem naší třídy byl Pavel Franta. Tomu děkuji za to, že jsem studium na gymnáziu dokončil. Byl to člověk, který mě po smrti táty přesvědčil, abych dále pokračoval, že by to bylo jistě jeho přání.  Dále mě do dnešních dnů ovlivnilo učení Jiřího Brýdla. Dnes jako středoškolský učitel se přistihuji, že často „napodobuji“ neopakovatelný styl učení tohoto vzdělaného muže. Vzpomínky na paní Cvrkalovou a pány Brůnu, Seku, Stodolu a další učitele by zaplnily celý prostor zpravodaje.“

Následovala práce v přírodovědném oddělení v tehdejším Domě dětí a mládeže, za Vámi stojí založení akvaristického kroužku, teraristiky, vybudování skleníků pro kaktusy. Co se ještě pojí s tímto obdobím?
„Mnoho přátel, které dnes mám. Tehdy to byly děti, které navštěvovaly zájmové kroužky, jezdily na výlety, tábory a dnes jsou to dospělé osoby s rodinami a mnoho z nich získala lásku k přírodě nebo dokonce jsou odborníky v řadě zaměstnání.“

Cestovatelské večery jsou dalším Vaším dítětem…
„Cestovatelské večery ve Svitavách pořádám od roku 1991. Velkou inspirací byly návštěvy večerů s kytarou, které pořádal Marian Kučera. Při jednom z večerů a nádherné folkové a trampské hudbě mě napadlo „co začít pořádat večery o cizích zemích“. Oslovil jsem kamarády, zda budou ochotni vyprávět, tehdy ještě při diapozitivech, svá dobrodružství z cest v zahraničí a České republice. Po odchodu z domu dětí a mládeže jsem večery pořádal v Nadaci Josefa Plívy a dnes již třetí stovka večerů probíhá v prostorách Muzea esperanta. Vytvořila se příjemná skupina návštěvníků, kteří dovedou přednášejícím vytvořit příjemnou atmosféru večera.“

Kde se vzala Vaše touha cestovat?
„Myslím, že ve chvíli, kdy jsem chtěl vědět, co je za kopcem, za řekou. Motorem cestování je zvídavost a zvědavost. První cesty jsem podnikal na základní škole. Kdy jsem se spolužákem Jirkou Bidmonem přešli Československo od severu na jih, šli pěšky z jižních Čech do Svitav a neustále chodili po Svitavsku. V sedmnácti letech přišla nabídka od Mariána Kučery, tehdejšího šéfa domu dětí a mládeže, jestli pojedu na výpravu do středoasijského Uzbekistánu. To byla velká příležitost. Rodiče o tom nejdříve nechtěli vůbec slyšet, pak si vše rozmysleli a dali svolení. Vidět města Chivu, Samarkand, Urgenč a přírodu pouště Kyzylkum, to vše prostě mladému studentovi učarovalo na celý život.
Od té doby jsem uskutečnil mnoho cest po Africe, Asii a Evropě, ale vždy jsem věděl, že se chci vrátit domů do Čech a Svitav. To je ten správný střed světa. Když mi na Kamčatce ukradli peníze, přemýšlel jsem, kudy a jak dlouho půjdu do Čech. Ale na cestách se většinou setkávám s dobrými lidmi. Zajímají se o naší zemi a nechávají si vyprávět o lidech a přírodě kdesi uprostřed Evropy.“

Podělíte se o silný zážitek z cestování?
„Podělím se o zážitek ze Sibiře. Sibiř je to něco nekonečně velkého. Seděl jsem na pasece u lesa, který dosahoval sotva jednoho metru, poslouchal ticho, pozoroval ptáky, kteří na mě nalétávali, bránící si své teritorium. V tom se objevil evenský lovec, který byl překvapen stejně jako já. Pozval mě do příbytku, kterému říkají čuma. Nabídl mi čaj, jídlo a hovořili jsme o životě zdejších pastevců sobů, pak mě pozval na šamanský obřad…jehož rituál se dá velmi těžko popsat slovy.“

Který stát, lokalita Vás láká pro příště?
„Miluji Svitavsko a rozhodl jsem se, že ho chci poznat dokonale.  Proto, mě velmi často uvidíte toulat se nádhernou a zajímavou přírodou, která obklopuje naše město. Věnuji se nejen přírodě, ale i historii, etnografii a dalším sférám.
Většinou mé kroky na cestách vedou do asijských a afrických zemí. Dnes mě láká západní Afrika a chtěl bych vidět pěnišníkové porosty na úpatí hor v severní Indii.“

Ve Vaší rodině se prý přenáší dosud nepopsaná nemoc…:-)
„Ano, záliba ve sběratelství. Již můj dědeček sbíral poštovní známky, táta přidal nálepky od sirek, nejstarší bratr zdědil zájem o známky a já se věnuji sběratelství od dětství. Kdo mě zná, neptá se, co sbírám, jednodušší je otázka, co nesbírám. Ve sběratelství nevidím touhu vlastniti všechno nebo mít to nejdražší a nejcennější. Třeba minulý rok jsem vydal katalog čajových visaček, ten vyvolává u lidí úsměv, že něco tak malého a obyčejného se vůbec dá sbírat.
Ve Svitavách pořádám výměnná setkání sběratelů, na kterých mají všichni možnost vyměňovat přebytky a získávat nové přírůstky. Chtěl bych sběratelství obnovit do podoby z mého dětství, když jsme se scházeli na ulici se skromnými sbírkami známek a vyměňovali známku za známku. A těší mě zájem o sběratelské přednášky v České Třebové a Svitavách, na kterých představuji jednotlivé obory.
Mnoho přátel mi přiváží sběratelské trofeje ze zahraničí, proto se dnes moje sbírka pohlednic rozrostla na několik desítek tisíc, čajových obalů mám asi deset tisíc, nálepek od banánů kolem pěti tisíc, cukříků asi dva tisíce, kapesních kalendáříků, které i vydávám, pět tisíc….“

Co tedy nesbíráte?
„Nesbírám vzácné předměty. Ty patří do muzea, mají sloužit všem lidem.“

Věnujete se také dokumentární fotografii.
„S fotoaparátem v ruce mě nejčastěji uvidíte na louce nebo v lese v okolí Svitav. Fotím měnící se vesnice v okolí Svitav a nově se rozvíjející Svitavy. Fotografie popisuji, třídím a snažím se je publikovat. Za třicet let jsem nashromáždil statisíce fotek, ze kterých vznikla fotografická kniha o ulicích Riegrova, Uzavřená a oblast bazénu, kterou jsem vydal v roce 2021. Publikuji fotografie a videa na internetových portálech Google mapy, Mapy.cz, Biolib. Vytvořil jsem rozsáhlou Encyklopedii rostlin na YouTube.“

A pro děti jste před třiceti lety založil oddíl Asociace Brontosaura.
„Ten našel první útočiště v Nadaci Josefa Plívy na náměstí. Později se činnost oddílu přemístila do prostor pana Heřmanského, který  oddíl mnoho let podporoval. Na schůzky přicházeli děti i dospělí, věnovali jsme se akvaristice, teraristice a ve skleníku pěstovali chladnomilné rostliny. S kamarády jsme pořádali tábory a zahraniční cesty.“

Čím se zabýváte aktuálně?
„Momentálně připravuji knihu historie Horákovy Lhoty, sociální dějiny Chrastové Lhoty, připravuji fotografický dokument části Svitav mezi ulicemi Olbrachtova a Pražská. A na knihu Motýli Svitavska by měl navázat další díl věnovaný hmyzu Svitavska a fenologie.“ Petra Soukupová