Svitavští světáci - 31. díl - Jan Dvořáček

Sportovní manažer. Osobní asistent Kateřiny Neumannové. Úspěšný manažer v online prostředí. Sportovec, který po mnoha sportech skončil u běhu v horách. Jeho heslo „Makej vole“ na něj pokřikují diváci i v zahraničí.

Honza Dvořáček, jemuž je tento díl Světáků věnován, je dlouholetým kamarádem autorky rozhovoru, proto mu budu v textu tykat.

Ani nevím, kde začít, Tvůj záběr a život je více než pestrý… jak bys vlastně o svém životě začal Ty?
„Já myslím, že můj dosavadní život shrnuje název mého podcastu pohybu v horách, který zní MAKEJ VOLE! Celý život se snažím makat. A když nemakám, tak si připomenu přesně tohle heslo.“

Teď vážně: co, koho, který moment ve svém životě považuješ za důležitý či zlomový?
„Těch okamžiků bude asi hned několik. První velkou životní zkušeností byla určitě vojenská civilní služba na svitavské chirurgii, kde jsem zastával funkci civilkáře–ošetřovatele. Makal jsem přímo na chíře, ale taky jsem třeba pomáhal RZP při příjmu pacientů a zažil jsem zde mnoho. Dalším „silným“ momentem bylo to, když mě můj velký kamarád vyhodil z práce. Zde jsem musel udělat velké rozhodnutí, co dál. Pak samozřejmě práce s Katkou Neumannovou, kde jsem prošel něčím, co je snad zralé na sepsání nějaké knihy. Po nechvalně známém mistrovství světa (MS) v běžeckém lyžování v Liberci, ze kterého jsem předčasně odešel, jsem měl asi rok problém najít práci a tohle byl asi poslední zásadní okamžik, kdy jsem musel trochu převrátit život naruby a začít „Makat vole!“ A tehdy jsem se začínal věnovat online marketingu.“

Co jsi vlastně studoval? Je něco, co sis ze studií odnesl do reálného života?
„Mám vystudovanou střední školu v Moravské Třebové, obor oděvní management. Tenkrát si ve Třebové mysleli, že se tam oděvnictví udrží, což se nestalo. Obor se motal okolo vedení společnosti a měli jsme pár předmětů zaměřené na oděvnictví. Kalhoty vám dnes neušiju, ale pár věcí, které se týkají podnikové ekonomie, účetnictví a hlavně marketingu, mi v hlavě zůstalo.“

Tvoje první práce?
„Asi od 15 let jsem brigádničil ve svitavském Ultrasportu, což byl dovozce cyklistických komponentů a příslušenství a výrobce oblečení značky Sensor, kde jsem měl na starosti cokoliv, co bylo potřeba. Byl jsem tam prakticky od vzniku firmy, ze které vznikl celkem slušný kolos. Z praxe jsem zjistil, jak funguje podnikání a jak se vydělávají peníze. Tohle byla do začátku super zkušenost.“

Pak už přišla spolupráce se sportovně-marketingovou firmou a Kateřinou Neumannovou. Kde a kdy ses s Katkou poprvé potkal? A co měla na sobě? 
„Tak to si pamatuju přesně. S Katkou jsem se seznámil v roce 2002 na Zlaté lyži v Novém Městě na Moravě. Na sobě měla závodní kombinézu, protože to bylo pár minut před startem…“

S Kateřinou jsi strávil 6 let. Co obnášela Tvoje práce? Co považuješ za její nejlepší vlastnost? A jakou měla neřest?
„Vždycky, když se mě někdo zeptá na to, co jsem pro Katku vlastně dělal, tak říkám, že jsem dělal všechno, co bylo potřeba. Kupoval jsem plínky pro její dceru Lucku, řešil jsem smlouvy a reklamní plnění s reklamními partnery, přišíval jsem loga na závodní kombinézy - aspoň k něčemu mi ta škola byla…, pořádal jsem závody Hledá se nová Kateřina Neumannová, jezdil jsem s Katkou na soustředění, komunikoval s novináři, organizoval její cesty na závody a mnoho dalšího. Katka mě vždycky se smíchem představovala jako osobního asistenta…
Nejlepší vlastnost Kateřiny Neumannové? Jednoznačně profesionalita. Nikdy jsem nepotkal sportovce, který by byl větší profík. Katka byla naprosto důsledná v přístupu k tréninku. Vše měla přesně naplánované a vše dodržela na 100 procent. Stejným způsobem také přistupovala k práci, kterou měla odvést směrem ke svým reklamním partnerům. V absolutní sportovní špičce rozhodují malé detaily. Čím víc detailů dáte dokupy, tím kvalitnější výsledek vznikne. Jedna věc je ty detaily najít a druhá je realizovat. A to právě závisí na sportovci, který musí být disciplinovaný. V tomhle byla Katka profík.
Neřest Kateřiny Neumannové? Na žádnou si nevzpomínám. Snad jen to, že jsme dost často stavěli u mekáče.“

Životním úspěchem Kateřiny byly v závěru kariéry zimní olympijské hry v Turíně 2006. Skalní fanoušci si ihned vybaví její famózní finiš v disciplíně 30 km volnou technikou. Katka se tehdy potýkala s nějakou virózou. Co Ti při tomto závodě letělo hlavou? A co při jejím nájezdu do cíle? 
„Zde si dovolím citovat příspěvek, který jsem nedávno sdílel na mé Facebook stránce Trailrun.cz:
„Olympijské hry v Turíně, 24. února 2006 – jako každý den závodu jsem vstával brzo. Sešel jsem o poschodí níž do apartmánu, kde už byl Pavel Kolář a dával před závodem Katku dokupy. „Vyhraje nebo nedojede“ zahlásil. Chřipka byla na spadnutí. Pak už mám ze všeho jen klasickou předzávodní šmouhu.
Poslední kolo závodu a holky letí do cíle. V posledním sjezdu bojují o vítězství Justyna Kowalczyková a Julija Čepalovová. Za nimi jede Katka. Blíží se do podjezdu pod most, za kterým je cílová rovinka. A v tu chvíli jsme si vzpomněl na moment, který se stal den předtím. Dívali jsem se s Katkou na finále sprintu žen, kde se přesně v tomhle místě přes svoje soupeřky prohnala Chandra Crawfordová a získala zlato.
„Viděl jsi, jak to z toho sjezdu rozbruslila zabalená bez hůlek a proletěla přes ně? Tohle je vysoká škola běžeckýho lyžování.“ mi u televize vysvětlovala Káča.
A teď se to dělo znovu. Katka zabalená, bruslí a letí přes Kowalczykovou a Čepalovovou. Stál jsem u hrazení zhruba v půlce cílové rovinky - v místě, kde šla přes ně a bylo jasný, že si jede pro zlato. Lucka jde přes hrazení a batolí se za Katkou a pak už mám v hlavě jen další šmouhu. Vyhlášení, antidopingovka, cesta do Turína na ceremoniál, Český dům, Moet, pivo, Moet, pivo (doplň kolikrát chceš), stovky sms a telefonátů, diskotéka v Sestriere a strašnej bolehlav ráno. No prostě zážitek, ze kterýho mi do teď naskakuje husí kůže.“
Tohle byl prostě den, který člověk nezažije mockrát za život…“

Po nějakém čase, kdy Kateřina skončila závodní kariéru, jsi začínal v podstatě od nuly. Proč jsi zvolil online marketing? Vysvětli tento termín těm, kteří o něm nemají potuchy.
„Internetové obchodování mě zajímá už vlastně od prvopočátku. První internetový obchod jsem měl vlastně na starost už někdy kolem roku 2000 ve firmě Ultrasport. Tenkrát ještě nebyly zbožové porovnávače, Seznam byl jen jakýsi katalog webů a Google byl s vyhledáváním v pravěku. I tak jsme v té době byli schopní z eshopu vytáhnout x objednávek denně. Majitel firmy Milan Jurka byl velký vizionář, nebál se do těchto novinek investovat a dal mi tím možnost získat obrovskou zkušenost. Tohle byly skvělé časy…
A co to je tedy online marketing? Dnes se používá spíše pojem „digitální marketing“ a nejlépe to popíšu asi tím, jak postupuji u nového klienta. Začnu tím, že ho vyzpovídám, abych zjistil, jakým způsobem firma získává zakázky či objednávky. Potom na internetu najdu prostor, kde se pohybuje cílová skupina – potenciální zákazníci něco hledají a hledají různými způsoby a na různých místech. Pak vytvořím prodejní kanál, přes který přivedu potenciální zákazníky a udělám z nich zákazníky. Zjednodušeně řečeno – umím do jisté míry „oblbnout“ Google a zbožové porovnávače, například Heureka, Zboží.cz, Google Nákupy, a vím, jak má být postavený eshop nebo web, aby generoval zisk. Pokud něco přímo neumím, tak dokážu doporučit subdodavatele. A hlavně vše měřím, reportuji a komunikuji s klientem ve zjednodušené formě, aby tomu klient rozuměl a aby viděl, jestli to funguje, nebo ne. Prostě pomáhám klientům vydělat peníze. Je to velice podobné tomu, co jsem popisoval  v přístupu Kateřiny ke sportu. I zde rozhodují malé detaily. A když jich dáte dohromady hodně, může to udělat velkou změnu a vygenerovat obrovské peníze. Mám klienty, jimž se daří meziročně navyšovat obrat, respektive zisk v desítkách, ale i stovkách procent. A hlavně mě teda ten marketing baví.“

Nyní jsi vyhledávaným online manažerem pro střední a menší firmy. Změnila koronavirová pandemie Tvou práci? Protože obecně je už o online větší povědomí…
„Pandemie mou práci moc nezměnila. Už několik let pracuju „z domu“ a naprosto mi to vyhovuje. Co se týká mých klientů, tak u některých šly z důvodů uzavřených provozoven obraty dolů a u některých zase nahoru, protože lidi prostě doma víc sedí u počítačů a telefonů a nakupují. Ozývají se také nově firmy, které online doteď podceňovaly. Prostě pořád je co dělat.“

Jak do Tvé práce zapadá Tvá vášeň pro sport? Běh, box, kolo, lyže… co je nejvíc?
„Tak nejvíc jsou samozřejmě hory. A je jedno, jestli na ně vyběhnete, vyšlápnete na lyžích nebo vyjedete na kole. S oblibou říkám, že kdykoliv se dostanu tam nahoru, tak vždycky TO tam je…
Moje práce do sportu zapadá skvěle. Mezi mé klienty patří běžecká trailová speciálka Runsport.cz alias Experti na kopce a také Pitbull-shop.cz, což je dovozce oblečení PITBULL WEST COAST, tedy značka, která se zaměřuje na bojové sporty. Tohle mě fakt moc baví. A mimo to mám vlastní projekt Trailrun.cz, který je o pohybu v horách a kopcích.“

Co Tě na pohybu v horách přitahuje? Na který závod nikdy nezapomeneš? Vím, že jsi zvládl i noční, několik desítek kilometrů dlouhý, běh či běhy… Kde jsou Tvé limity?
„Nejvíc mě baví ten pocit, když vylezete nahoru nebo uběhnete velký kus cesty. To pak člověk cítí tu horu úplně jinak. Prostě najednou víte, jaká ta hora je. Těžko to popsat, dokud to nezkusíte…
Limity? Ty jsou „jen“ v hlavě a ve zdraví. Jeden z nejlepších ultra bláznů na světě Pavel Paloncý mi kdysi říkal větu, která to skvěle shrnuje: „Nemožný je to jen do té doby, než se o to někdo pokusí a dá to…“ Z toho kouká pořádné dobrodružství, ne?“

Před časem jsi byl na závodech v Mexiku. Nej zážitek z Mexika? A šlo Ti o život?
„Nej zážitek v Mexiku byl celé Mexiko, což je pro Středoevropana jeden velký úlet. To se prostě musí zažít. Závod se běžel přes dvě sopky až do 4700 metrů nad mořem, což je téměř výška Mont Blancu. Byl jsem tam jen jako doprovod, ale i tak jsem si to dost užil. Na prohlídku trasy jsme vyrazili s tarahumary, které možná znáte z knížky Born to run – ta je takovým světovým běžeckým bestsellerem. Celý den jsme tam pobíhali s hlavním hrdinou té knížky, Arnulfem a vylezli jsme až do výšky 5000 metrů nad mořem, kousek pod vrchol sopky Pico de Orizaba, která je druhou nejvyšší horou v Severní Americe. Strávili jsme tam týden s nejlepšími horskými běžci světa a poznali jsme opravdové Mexiko.
Jestli mi šlo o život? Asi ne. Řekl bych, že ty naše představy o Mexiku, které známe z Tarantinovek, jsou trochu přehnané. Snad jen v severní části Mexika a v některých částech Mexico City je to divočina, ale jinak to byla pohoda. Prošli jsme si část Mexico City a týden jsme potom strávili v městečku Orizaba a venkovském okolí. Každý se s námi hned bavil, fotil, zvali nás na jídlo a vyprávěli nám o životě v Mexiku. Všude byly sice po zuby ozbrojení vojáci a policisté, ale jinak na mě Mexiko zapůsobilo skvělým dojmem. Lidé tam jsou přátelští a sami říkají, že je to tam jako všude jinde: „Pokud neděláš špatné věci, tak nepotkáš špatné lidi a nestanou se ti špatné věci.“

Bojové sporty a Honza Dvořáček. Jak ses k tomuto odvětví dostal? Míříš snad znovu do ringu?
„Pár let jsem boxoval za Box Club Dynamo Svitavy a tam jsem si bojové sporty zamiloval. Zkoušel jsem i kick box, judo, krav magu a další bojové sporty a umění, ale box je mi nejbližší. Nejvíc mě na tom baví ta systematičnost, technika a disciplína. Pro běžného pozorovatele to vypadá, že bojové sporty jsou jen o bití se do hlavy, případně dalších částí těla, ale není to tak. Ten zápas je jen špička ledovce, kterou můžete podstoupit, pokud zvládáte techniku pohybu a úderů a máte špičkovou fyzičku. K zápasení vede dlouhá disciplinovaná cesta. Doporučuji všem navštívit třeba boxerský trénink. Nikdo vás určitě nebude bít nebo nutit do nějakých sparingů a budete překvapeni, jaká je to zábava a hlavně dřina. A hlavně pochopíte, co je to respekt a úcta ve sportu.“

Honzo, na co jsem zapomněla? Zcela jistě na mnoho věcí… Takže: co zajímavého ještě zmíníme?
„Zapomněla ses mě zeptat na Svitavy... Ty mám moc rád. Skvěle se zde bydlí a ještě líp sportuje. Líbí se mi, jak to tu vede starosta David Šimek a tým lidí okolo a vůbec to zde je prostě super.“

Až pomine pandemie a život bude zase normální, kam se vydáš? Který sen si splníš?
„Už dlouho mám v hlavě Mt. Blanc, Matterhorn a Aconcaquau. Taky jsme před pandemií dávali dokupy další výlet do Mexika, určitě bych chtěl co nejdřív vyrazit do Dolomit, kam jezdím pravidelně už několik let. A co nejdřív se vydám na můj oblíbený Králický Sněžník. Tam TO je totiž vždycky… “

Petra Soukupová

Vložil: Jiří Johanides