SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 47. DÍL - RADEK JÍŠA

Šestatřicetiletý svitavský rodák Radek Jíša má z pracovních důvodů procestovaný velký kus světa. Studoval a pracoval v Německu, Číně či Vietnamu, koncertoval i v proslulé newyorské Carnegie Hall. Aktuálně učí hru na tubu na konzervatoři v čínském Hangzhou.
Tento rozhovor vznikal několik týdnů, neboť mezinárodní internetové služby jsou v Číně značně blokovány.

Jste nejmladším ze tří synů, to hudebně činní bratři Vás nasměrovali k hudbě?
„Prvotní seznámení s hudbou přišlo od bráchů. Jsem nejmladší a oba dva chodili do umělecké školy, takže od nich jsem získal základní povědomí. Dalším viníkem je Karel Sax, který dělal nábor do přípravného ročníku ve školce a omylem vybral i mě. Posledním viníkem bude Jarda Dvořák, který mě nasměroval k tubě.“

Hrál jste nejprve na flétnu, pak na tubu. Čím Vám tuba tehdy učarovala? Jste jí léta věrný, čím je pro Vás nyní? A jak vzpomínáte na své začátky ve zdejší umělecké škole a na učitele Jaroslava Dvořáka?
“Ona neučarovala mě, já jsem učaroval ji. On na ní totiž v dětské dechovce nikdo nechtěl hrát. Ale vážně, žádná romantika za tím není. Jarda Dvořák mě oslovil, protože jsem na tubu měl fyzické dispozice a znal mě přes staršího bratra. A já jsem souhlasil, protože mi bylo osm let, viděl jsem velký nástroj, v té době větší než já, a zrovna jsem hledal náhradu za zobcovou flétnu. Maminka nadšená nebyla.
Nyní je tuba pro mě nástroj, jak se hudebně vyjádřit. Cílem je hudba, tuba je pouhý způsob. Tuba má velký rozsah, nabízí ohromné množství technik výrazu a barev a má obrovské použití ve všech možných žánrech a stylech. Každopádně to není „jen“ tuba. Tuba existuje ve čtyřech různých laděních, pěti různých velikostech, má tři až šest ventilů v německém, americkém nebo britském stylu. Když k tomu přičtu ještě helikon, souzafone, cimbasso, ofiklejdu, vídeňskou nebo berlínskou tubu. Těch kombinací je nepřeberné množství. Bohužel je to často opomíjený a podceňovaný nástroj.
Mé začátky byly ovlivněné velikostí tuby. Je velká, těžká a drahá, tak jsem musel chodit cvičit do hudebky. Pod tubou jsem měl dřevěnou stoličku, abych dosáhl na nátrubek. Ale především jsem byl donucen cvičit skoro denně. Ono se špatně lže, že jsem cvičil, když mi učitel musí otevřít třídu...:-) A to mi zůstalo, takže Jardu otravuji až do dnešních dnů. Jinak si stále vybavuji jeho výraz, když jsme dojely na soustředění s dechovkou a já mu sdělil, že jsem si zapomněl tubu…“

Z víceletého gymnázia ve Svitavách jste přestoupil na konzervatoř v Brně, láska k hudbě byla asi silnější, vystupoval jste, zvítězil na soutěžní přehlídce v Ostravě či v soutěži Concerto Bohemia. Co se Vám vybavuje z této doby?
„Konzervatoř je úžasná škola, kde vládne velmi přátelská atmosféra. Vztahy tam neprobíhají uzavřeně v rámci tříd, ale v rámci celé školy. Vybavuje se mi spousta zážitků, ale radši si je nechám pro sebe. V této době jsem hrával s mnoha dechovkami po celé Moravě, od hodů po koncertní estrády s Moravěnkou. Se spolužáky jsme vytvořili žesťový kvintet, se kterým jsme natočili CD nebo hráli v Dubaji. Bylo toho opravdu mnoho.“

Do Vašeho života patřila i alternativní hudba… Jak se Vám pracovalo třeba na hudbě pro dětské divadlo či na dalších projektech?
„Tak brněnské dětské divadlo Polárka má rozhodně své kouzlo. To je malé divadlo s ještě menším rozpočtem, kde každý dělá všechno. Jevištní technik tam dělá běžnou údržbu, prodává vstupenky a   když je potřeba, tak běhá po jevišti v kostýmu Večernice. Já jsem tam hrál jen v jednom představení, v Kytici, kde si režisér vydupal živou hudbu. Takže chudák technik nejen že běhal v kostýmu Večernice, ale ještě se musel naučit hrát na bicí. Hudebně to byla taková „nacvičená improvizace“ na half playback a co představení, to unikát. Skvělá zkušenost.“

Tubu jste studoval v Brně, Praze, Bratislavě, Hannoveru, lze říci, kde jste se naučil nejvíce? Kde jste se cítil nejlépe?
“Nejlépe jsem se cítil v Brně. Přeci jen jsem tam strávil šest let a i poté jsem se tam vracel do Janáčkova divadla. Nejvíce jsem se naučil rozhodně v Hannoveru. Kvalita výuky, profesorů i studentů je tam na úplně jiné úrovni. Hochschule für Musik, Theater und Medien Hannover patří mezi nejlepší hudební školy na světě.“

Po mezinárodních kurzech v Rakousku a Německu jste se ocitl v japonském Sapporu, jakou zkušenost jste si odvezl z Japonska?
„Do Sappora jsem se dostal po úspěšném konkurzu do Pacific Music Festival Academy. To je mezinárodní vzdělávací hudební festival založený Leonardem Bernsteinem. Můžete si to představit jako Smetanovu Litomyšl, kde program zajišťují vybraní studenti z celého světa pod vedením známých sólistů a dirigentů. Tato zkušenost byla k nezaplacení. Mnohokrát se Vám nestane stát na jednom pódiu s výběrem nejlepších hráčů z Berlínské a Vídeňské filharmonie a o pár dnů později z Metropolitní opery nebo například Chicago Symphony Orchestra. A Kitara Concert Hall v Sapporu je pro mě nejlepší koncertní sál na světě. Navíc během pěti týdnů navážete s ostatními přátelské vztahy, které trvají až do dneška.“

Pak přišel vyhraný konkurz do National Centre for Performing Arts Orchestra v čínském Pekingu. S jakým očekáváním jste do Číny odjížděl?
„Ve chvíli odjezdu jsem o Číně nic moc nevěděl a velká očekávání jsem neměl. Nicméně kvalita NCPA mě velmi pozitivně překvapila. Tento krkolomný oficiální název se často překládá i jako Velké národní divadlo a je to výkladní skříň nejlidnatější země světa. Vše musí vypadat velkolepě, ať to stojí, co to stojí. V Pekingu jsem strávil necelých pět let a s orchestrem byl na mnoho mezinárodních turné. Nejvýznamnější byl asi koncert v newyorské Carnegie Hall.“

Jak se v Číně žije?
„To je jednoduchá otázka, ale není na ní jednoduchá odpověď. Čína je rozlohou o trošku menší než celý evropský kontinent a rozdíly tu jsou obrovské. Co platí v jednom městě, není pravda ve druhém. Nejlépe je to vidět nyní na přístupu ke covidu, kdy některá města se zavírají již při jednom nakaženém a jiná k problému přistupují sofistikovaněji.
Nicméně pro Čechy bude asi největším rozdílem bydlení. Naprostá většina lidí ve městech bydlí na „uzavřených sídlištích“. Pod tím si můžete představit soubor třiceti patrových železobetonových budov ohrazených plotem s ochrankou, podzemními garážemi a sdílenou zahradou. Ty luxusnější mají třeba i bazén. Procházka po jiném „sídlišti“ nepřipadá v úvahu. S tím souvisejí i vysoké náklady na kvalitní bydlení. Život ve velkých čínských městech je velmi podobný jako ve velkých městech jinde na světě. Hangzhou je moderní rozvinuté město velikosti Česka. Život je tu mnohem příjemnější než v Pekingu, ten je téměř čtyřikrát větší.“

Potkal jste se s významnými dirigenty, zpěvákem Plácidem Domingem a José Curou a řadou dalších osobností, jaký dojem ve Vás tato spolupráci zanechala?
„Taková spolupráce je vždy odměnou a zároveň motivací pokračovat dál. Na tubu hraji již 28 let a neustále cvičit a dále se rozvíjet potřebuje ohromné množství motivace a inspirace. Tyto koncerty jsou taková třešnička na dortu.“

Působil jste v hanojské filharmonii, je pojetí hudby a přístup k hudbě jiný ve Vietnamu a třeba v Číně?
„Působil jsem v Sun Symphony Orchestra v Hanoji, což je nový projekt orchestru financovaný Sun Group, jednou z největších investičních společností ve Vietnamu. Bohužel pandemie tento projekt pohřbila. Přístup ke klasické hudbě je celkem podobný. Pro obě země je to importovaná hudba, místní hudba vychází z jiných tradic. Evropská klasická hudba je tam sice na vzestupu, ale je to stále něco “exotického”. A co se týče hudebních nástrojů tak v obou zemích dominují především housle a klavír. Ostatní evropské nástroje jsou pro běžné publikum relativně neznámé, ale pomalu se to mění.“

V době covidové pandemie jste se vrátil do České republiky, vrátil jste se aspoň trochu rád?:-)
„Samozřejmě. V této době jsem strávil ve Svitavách nejdelší období od mých 15. narozenin. Bylo to příjemné si odpočinout a načerpat novou energii.“

Nyní jste opět v Číně, vyučujete na Conservatory of Music v Hangzhou, učíte rád? O jak velkou školu jde, kolik má studentů?
„Zhejiang Conservatory of Music je veřejná vysoká škola v Hangzhou, provincie Zhejiang, hodina cesty vlakem od Šanghaje. Kampus má 40 hektarů, studuje a bydlí v něm 3276 studentů a mimo jiné se v něm nachází 9 koncertních sálů, 102 zkušeben, 842 cvičeben a 6 nahrávacích studií. Toť říkají webové stránky. Sám jsem to nepočítal, ale čísla to jsou reálná.
Nestuduje tu žádný cizinec, bohužel zahraniční studenti nyní nedostanou víza. Ale partnerskou školou je brněnská JAMU. Profesorem operního zpěvu je Weilong Tao, který byl 5 let sólistou v Národním divadle v Praze a je držitel ceny Thálie. A od příštího semestru tu bude profesorkou flétny Clara Nováková, světoznámá flétnistka, česká rodačka, dcera skladatele Jana Nováka. O tom jsme se dokonce učili na konzervatoři.“

Baví Vás ten proces učit něčemu novému jiné lidi?
„Učím tu hře na tubu, nyní mám 13 studentů, dále vedu dechový orchestr a žesťový kvintet. Navíc se účastním koncertů školního symfonického orchestru, organizuji mistrovské kurzy a hraji na komorních koncertech i recitálech. Učení má rozhodně něco do sebe. Je to zajímavé experimentovat, jaké způsoby zabírají na kterého studenta. Každý je jiný a každý má jiné potřeby.“

Vracíte se do Svitav? Máte oblíbené místo, zákoutí?
„Určitě mám, ale to si nechám pro sebe, aby mi ho nikdo nevyfoukl….“
Petra Soukupová