SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 41. DÍL - ONDŘEJ DANĚK

Narodil se před dvaadvaceti lety ve Svitavách a vyučil se automechanikem, neboť se předpokládalo, že Ondřej Daněk půjde ve stopách svého otce a aktivně se zapojí do rodinné firmy. Osud a hlavně Ondra tomu chtěli jinak, alespoň pro své čerstvě dospělé roky a zřejmě i několik dalších dal Ondřej přednost futsalu. Hrál v několika českých klubech, figuroval v české reprezentaci a doslova před několika dny se vrátil ze svého italského angažmá v týmu Sestu.

Sport Vás zřejmě provází odmalička.
„Sportuju od tří let, začínal jsem s fotbal s trenérem Václavem Brůnou. Do 15 let jsem hrál za Svitavy fotbal, na rok jsem odešel do Mladé Boleslavi a pak už jsem se orientoval na futsal, dostal jsem vlastně nabídku, ať ho přijdu zkusit. Ve fotbale jsem několik let hrál ve středu nebo na kraji zálohy, ve dvanácti jsem se postavil do branky.“

Jaký je rozdíl mezi fotbalem a futsalem?
„Futsal se samozřejmě hraje v hale, kromě brankářů jsou v poli čtyři hráči na čtyři protihráče. Hraje se s jiným balonem, je o hodně rychlejší, pořád se něco děje. Třicet sekund před koncem zápasu nevíte jistě, jak zápas skončí.“

Bylo složité vyrovnat se s odlišnou velikostí branek?
„Branka ve fotbale je daleko větší, je široká přes sedm metrů, futsalová jen tři metry. Ze začátku to bylo těžké, ve futsalu jsem nejdříve chytal jako ve fotbale a naopak, když jsem hodně trénoval futsal a šel na fotbal, bylo složité se přeorientovat. Více mi sedí futsal, nejsem nijak vysoký a menší velikost branky mi vyhovuje. Oproti fotbalu se jinak pohybujete, futsal je rychlejší, musím být více ve střehu, hraje se na mnohem menším prostoru, jste pořád ve hře, pořád se něco děje. Musíte být technicky na výši, taky práce nohou je důležitá. Ve fotbale se stávalo, že třeba třicet minut na vás nejde balon, ale když ve futsale se tři minuty nedotknete balonu, je to něco neobvyklého. Futsal je i kondičně náročnější, je hodně o taktice.“

Je futsal hodně taktický sport?
„To ano, a taktiku musíte dodržovat, oproti fotbalu je to zcela odlišné. Ve fotbale v útoku i defenzivě pracujete podle toho, co máte naučené z mladí, v útoku hodně improvizujete, ve futsale improvizujete maximálně na posledních sedmi metrech před brankou, jinak jste svázaní taktikou. Už při rozehrání brankář volá číslo, signál, co se bude hrát, všichni na hřišti tedy vědí, kam mají běžet a jak akce bude pokračovat. Soupeř ale ví, jak budeme hrát, protože má naše signály zhlédnuté z videa, a má zase taktiku na to, aby bránil naši hru.“

Vnímal jste rozdíl mezi českým a italským futsalem?
„V Itálii je jednoznačně více propracovaný systém, více soutěží, více týmů, obrovská propagace sportu. Když v Čechách někomu řeknu, že hraji futsal, bude spíš náhoda, když ho někdo bude znát, v Itálii ví nepoměrně více lidí, futsal tam je mnohem populárnější.“

Opravdově jste tedy s futsalem začínal ve vysokomýtském Nejzbachu.
„Ano, v Mýtě jsem hrál první dva roky, po první sezoně jsem se dostal taky do reprezentace a A týmu, měl jsem perné víkendy, pendloval jsem mezi městy i sporty. Pak přišly finanční problémy v Mýtě, hledal jsem řešení a zakotvil jsem v Brně. To byl pohodový tým, hned v prvním roce mého působení jsme vyhráli juniorskou ligu. Tam jsem se ale zranil, chytal jsem pod prášky a injekcemi, později jsem odešel do Prahy a trénoval se Slavií. S vedením jsme se ale nedohodli, takže jsem se vrátil do Brna, kde jsem odchytal několik zápasů a musel jsem na operaci.“

Chytáte bez rukavic, je to běžné?
„Ve futsale to běžné je, tam jsou spíše ojedinělí hráči s rukavicemi. Ve fotbale mají rukavice všichni brankáři. První futsalový rok jsem chytal s rukavicemi, ale pak jsem je sundal. Míč je tvrdší než fotbalový, hodně to při chytnutí štípe, ale zvyknete si… ve fotbale musíte mít rukavice i proto, že hrajete za deště, sněhu, gumy na rukavicích jsou přizpůsobený tak, že míč udrží. Fotbalisti se diví a říkají, že futsalisti jsou blázni  V rukavicích nemáte takový cit k míči. Jestli mám pojištěné ruce? Nemám, ale měl bych to udělat.“

Vracíme se ve Vašem příběhu do Brna, jste po operaci ruky…
„A rok a půl rekonvalescence. Po uzdravení jsem začal trénovat a zjistil, že ruka drží. Odchytal jsem pár zápasů a přesunul jsem se do Itálie. Místo v klubu Sestu mi zajistil italský agent. Přiletěl jsem a hned druhý den jsem odjel na zápas.“

Uměl jste italsky?
„Vůbec. V týmu byl jediný spoluhráč, který uměl anglicky, a trochu mi překládal. Dnes a denně jsem si ověřoval, že překladač v telefonu funguje výborně… takto jsem vlastně komunikoval s celým realizačním týmem, nadiktoval jsem zprávu do telefonu, který moje povídání přeložil a zase zpětně přeložil jejich odpověď. Začátky byly velmi složité, ale vydržel jsem. Myslím, že jsem si v Itálii udělal dobré jméno.“

Jak Vám Italové říkali? Ondřej Daněk pro ně určitě bylo těžké.
„Třeba televizní komentátoři mi říkali Danek, občas taky Dudek :-) Spoluhráči mě nejdříve oslovovali Andrej, později Andrea a nakonec Ondrej.“

V Sestu jste nakonec pobyl od loňského prosince do března.
„Klub v Sestu nesplnil podmínky, na nichž jsme se dohodli, takže jsme se domluvili na rozvázání smlouvy. Společně se mnou klub opustili všichni cizinci. O měsíc později stejně končila sezona, takže aktuálně pracuji v rodinné firmě a poohlížím se prostřednictvím nové agentury po novém angažmá. Jednoznačně bych se chtěl vrátit do Itálie, úroveň futsalu je tam dobrá a taky už jsem trochu pochytil jazyk. V Itálii však hodně omezili pravidla v počtu cizinců v týmech, dosud tam působilo přes 350 cizinců, nově to může být jen polovina, což je pro brankáře složitější. To víte, že koukám na nejlepší italské týmy, ale je to podobné, když malý kluk v Čechách sní o tom, že bude hrát za Spartu nebo Slavii.
Už mám nabídku z Japonska, tam je úroveň futsalu lepší než u nás, ale šlo by o dlouholetý kontrakt s nemožností vyvázat se. Nabídku hrát v Japonsku nedostane jen tak někdo, ale cizinců je tam poměrně málo, je to velice daleko a hlavně život úplně odlišný. Měl jsem nabídky i do Německa a Polska, ale zatím vyčkávám.“

Co Vám Itálie vzala a dala?
„Vzala mi rodinu a kamarády, což je běžné, když s nimi nejste v denním kontaktu. A dala mi hrozně moc, co jsem se naučil tam, jsem se jinde nenaučil. Velmi s námi pracovali po mentální stránce, abychom se nesložili třeba při náročném zápase, když se nedaří. Atmosféra v Itálii při zápasech je totiž výbušnější, tady na vás křičí, ale v Itálii je to čtyřikrát horší, bučí, křičí, házejí po vás vstupenky a dokonce odcházejí z hlediště. Naopak umějí pochválit, když se daří, tleskají, čekají na vás po zápase a poděkují.
V Sestu jsem natrénoval a naběhal velice moc. Klub má v realizačním týmu 11 lidí, málem na každou věc je specialista, já měl brankářského trenéra, který pracoval speciálně se mnou a kolegy brankáři, na chytání, vnímání zápasu, řešení situací, pracoval s námi i týmový psycholog. Prostě jsem se vrátil s pytlem zkušeností.“

Jak vypadá kondiční příprava?
„V Česku to je většinou tak, že všichni kluci někde hrají fotbal, v Itálii však funguje velká letní příprava. Hodně se klade důraz na taktické tréninky, běh a tréninky v posilovně, v týdnu bývalo osm tréninků plus dva individuální.“

Objevují se i ve futsalu rituály hráčů?
„Ano. Já mám stejný od doby, kdy jsem začal chytat. Od rána si oblékám vše zprava, první je pravá ruka a pravá noha, při vstupu na hřiště si třikrát poskočím na pravé noze, při celém rozcvičování začínám napravo, po nástupu odcouvu do brány a nesmím šlápnout na nějakou čáru. Jako talisman mám pár věcí v peněžence. Italové s Brazilci  mají od modlení po omlouvání se bohu, že musejí pracovat v sobotu.“

Co byste označil za své přednosti?
„Umím číst hru a mám dobrou hru nohou. A taky občas něco chytím…  A na čem musím zapracovat? Asi na hře rukama. Sílu mám, při fyzických testech v Itálii jsem byl i mezi třemi nejsilnějšími.“

Nemáte chuť si někdy zahrát v poli?
„Ani moc ne, asi jsem nějaký talent měl, v záloze jsem v mládí vynikal, ale pokud je brankář ve futsalu zdatný v práci nohou, zahraje si hodně. Troufám si říct, že v Česku jsou dva až tři brankáři, kteří jsou v práci nohou lepší než já.“

Zlobí Vás něco na českém futsalu?
„Špatná propagace. Futsal je pro fotbalové trenéry nepřítel, což všude jinde na světě není. Futsal přece hráčům pomáhá se zlepšovat ve výbušnosti, práci s míčem a přehledu hry na malém prostoru.“

Cítíte podporu od rodiny?
„Rodiče mě odmalička podporovali ve všem, táta viděl snad všechny zápasy ve fotbale a byl zklamaný, když jsem s fotbalem skončil. Rodině se příliš nelíbilo, že jsem odešel do zahraničí, viděli budoucnost v rodinné firmě, ale fandí mi a pochopili, že se chci do zahraničí vrátit hrát. Chci si užít sportovního života, dokud to jde.“

Máte Svitavy rád?
„Mám, narodil jsem se tady, když jedu domů, jedu do Svitav. Ale mrzí mě, že město nedělá víc pro lepší úroveň fotbalu. Podmínky, které svitavský areál nabízí, neodpovídají úrovni soutěže, která se tady hraje.“ Petra Soukupová