SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 38. DÍL - HANA HIKELOVÁ
Narodila se před osmačtyřiceti lety v Moravské Třebové, od narození žila ve Svitavách, studovala v Brně i Olomouci. Řadu let přinášela ekonomické, politické a dokonce sportovní zpravodajství pro rozhlasovou stanici Radiožurnál, působila i jako ředitelka zpravodajství Českého rozhlasu. Je uznávanou odbornicí v oboru PR a marketingu, byla ředitelkou PR Exportní garanční a pojišťovací společnosti a nyní má vlastní agenturu HATcom, která se specializuje na kompletní komunikační služby. Pracovně byla na zimních olympiádách i mítinku na Kubě, soukromě třeba v Dominikánské republice nebo Japonsku. Hana Hikelová.
Řeknu-li Svitavy, co se Vám vybaví nejdříve? A co jen trošku později?
„Jednoznačně rodina. Mám ve Svitavách rodiče, bráchu, sestru, neteře, synovce…. Takže i když už více než 20 let žiji v Praze, jet domů pro mě znamená jet do Svitav. Během covidu to bylo složitější, ale snažím se sem jezdit co nejčastěji. Také tady mám pořád trvalé bydliště a sleduji, co se ve městě děje.
A pak se mi určitě vždycky vybaví roky strávené na gymnáziu ve Svitavách. Skvělí spolužáci a výborní profesoři.“
Coby svitavská rodačka máte určitě ve městě oblíbené místo, zákoutí, hospůdku…
„Mám asi nejraději park u Městského úřadu, teď park Jana Palacha. Je tam nádherně v každou roční dobu. Myslím, že jeho původní majitel, podnikatel Langer, by měl z dnešní podoby velkou radost. Jen teda na rovinu přiznávám, že když jsem byla na gymnáziu, tak to fakt nebylo oblíbené místo. Hodiny tělocviku s Jirkou Brýdlem a běh na 3000 metrů v tomto parku byl utrpení…
A pak asi nebudu moc originální, ale mám ráda svitavské náměstí. Jen si myslím, že by mohlo být o něco „živější“. Mimochodem, chodím se tam dívat na domy a fasády, které rekonstruoval nebo opravoval můj táta, a vždycky si říkám, že stavařina je krásná profese.“
Hani, vzpomeňme ještě Vašeho spolužáka z gymnázia, historika Radka Fikejze. Podělíte se s námi o nějakou speciální vzpomínku?
„Je pro mě strašně těžké o Radkovi v tuto chvíli mluvit. Možná si spousta lidí ve Svitavách ani neuvědomuje, o jak důležitého člověka město přišlo. Radek byl skvělý člověk a vynikající historik...“
Tedy z jiného soudku. Proč jste se nevydala ve šlépějích svého otce, který založil úspěšnou stavební firmu, či staršího bratra, který ji vede nyní?
„Obdivuji stavařinu a obecně architekturu, tak nějak to k naší rodině patřilo a patří. Táta založil stavební firmu hned po revoluci a do dneška si pamatuju, jak obrovská změna to pro něj a pro celou naši rodinu byla. Jenže mě na gymnáziu víc bavily jazyky a i když jsme nikam do zahraničí před revolucí nemohli, aspoň jsem si četla knížky. Bavila mě němčina i ruština – a na oba jazyky jsem měla skvělé učitelky – paní profesorku Cvrkalovou a paní Klusákovou. Dlouho jsem nevěděla, na kterou vysokou školu se přihlásit. Nakonec asi rozhodlo to, že se otevřely hranice a dalo se cestovat. A tak ty jazyky jasně vyhrály – šla jsem studovat němčinu a italštinu na Masarykovu univerzitu do Brna. Umět dobře cizí jazyky byla pak obrovská výhoda a přinášelo vám to neskutečné možnosti i po pracovní stránce. Jsem ale tak trochu černá ovce rodiny, protože bratr i sestra vystudovali stavební fakultu.“
Po studiích jste řadu let působila jako redaktorka Radiožurnálu. Co bylo na práci rozhlasačky nejzajímavější?
„Začínala jsem v Brně v Rádiu Krokodýl, na pozici zprávařky. A to už při studiu. Až po několika letech jsem nastoupila nejprve do Českého rozhlasu v Brně a zhruba po dvou letech jsem zamířila do Prahy na Radiožurnál. Rádio má neskutečné kouzlo, to by vám potvrdil každý, kdo tam pracoval. A redaktorská práce je hodně náročná – hlavně živé vysílání, kde musíte extrémně rychle vyhodnotit, co vlastně chcete posluchačům říct. Máte na to vždycky strašně málo času. Musíte se naučit dostat třeba do 30 sekund výsledek akce, která trvala celý den. Je to náročné, na druhou stranu se ale opravdu nenudíte, a pokud vás to baví, získáte neuvěřitelný přehled. Protože se v podstatě každý den věnujete jinému tématu a musíte si ho dopředu nastudovat.
Začínala jsem v domácím zpravodajství – takže hlavně česká politika, ekonomika, rozhovory. A dodnes si pamatuju, že třeba na hodinový rozhovor s Václavem Klausem jsem se připravovala desítky hodin a musela jsem přečíst stovky stránek textů…
Díky cizím jazykům jsem měla možnost jezdit jako redaktorka i do zahraničí. A asi největším zážitkem pro mě bylo vysílání ze Zimních olympijských her v Turíně v roce 2006. Měla jsem na starost každý den vysílání o zákulisí her, třeba včetně rozhovoru s famózním italským lyžařem Albertem Tombou. Byla jsem tenkrát v Turíně skoro měsíc a byla to asi jedna z nejhezčích pracovních příležitostí, kde jsem navíc skvěle využila italštinu.“
Měla jste tedy v Českém rozhlase na starost i sportovní vysílání?
„Ze začátku ne, ale když jsem se stala ředitelkou zpravodajských stanic, tak to bylo včetně sportovní redakce. A sportovním redaktorům jsem vždycky trošku záviděla. Pořád říkám, že to je v Českém rozhlase jedna z nejzajímavějších pracovních možností. O sport jsem se zajímala vždycky a zažít na vlastní oči třeba právě zimní olympiádu je skvělé. Byla jsem pak ještě ve Vancouveru a v Soči. Tam pro mě bylo asi největším zážitkem vidět české biatlonisty, jejich úspěchy v Soči byly neuvěřitelné, a jsem moc ráda, že jsem mohla podpořit svou skvělou kamarádku Gábinu Soukalovou, která tam získala stříbro v závodu s hromadným startem.“
Co nejvíce nepříjemného nebo složitého jste řešila jako ředitelka zpravodajství Českého rozhlasu?
„Snažím se na nepříjemné věci nemyslet, zpětně si vlastně na každé věci najdu něco, co na dané situaci bylo pozitivní, nebo mi to pak pomohlo úplně v jiném momentu. Docela složité bylo připravit a rozjet novou zpravodajskou stanici Českého rozhlasu – bylo to Rádio Česko, nyní Český rozhlas Plus. Rádio, kde je jen zpravodajství a publicistika, žádná hudba. Na přípravu bylo málo času, ale stavět něco od začátku, včetně týmu lidí, kompletního programu, znělek, názvů pořadů, bylo nejen fascinující, ale byla to taky pořádná výzva!“
Vaším oborem jsou i nyní informace, komunikace, média, propagace. Přibližte, prosím, svou práci čtenářům.
„Od roku 2012 jsem působila jako ředitelka komunikace v EGAP, to je Exportní garanční a pojišťovací společnost. Jednoduše řečeno – pojišťovna, která podporuje český export do zemí mimo Evropskou unii. Díky tomu jsem měla možnost poznat řadu skvělých českých firem. Je neuvěřitelné, co jsme schopni v Česku vyrobit. No a v oblasti komunikace, propagace a marketingu působím pořád, v posledních pěti letech mám svoji malou agenturu HAtcom a pomáhám s propagací, komunikací a s médii hlavně českým firmám, které se zaměřují na export. Spolupracuji s Ministerstvem zahraničních věcí, s Asociací exportérů, s firmami, které vyrábějí zdravotnické technologie.
Asi nejvíc si cením spolupráce se společností ENERGO-PRO Jaromíra Tesaře. Jaromír je můj spolužák právě ze svitavského gymnázia a dokázal vybudovat skvělou firmu v oblasti vodní energetiky. Je teď největším českým investorem, třeba v letošním roce se mu podařilo dokončit stavby dvou obrovských vodních elektráren s přehradami v Turecku Alpaslan 2 a Karakurt. Jen pro představu – Alpaslan 2 má výkon 280 MW a přehrada zabírá plochu 55 kilometrů čtverečních. Je to největší česká investice do vodní energetiky od roku 1989.“
Specializujete se, kromě jiného, na krizovou komunikaci. Co přesně to znamená? A dá se připravit na všechny situace?
„No zjednodušeně řečeno: když má někdo problém a je riziko, že se to dostane do médií, potřebuje někoho, kdo mu pomůže s krizovou komunikací. Pomůže mu třeba s tím, co má odpovědět na otázky novinářů. Nebo za něj přímo z pozice tiskového mluvčího odpovídá. Asi nejsložitější věcí, kterou jsem řešila, byl policejní zásah v EGAP, v exportní pojišťovně. Bylo to po nástupu nového vedení a policie vyšetřovala staré obchodní případy, se kterými nové vedení nemělo nic společného. Na to se určitě moc připravit nedá. Obecně je to teď v době internetu a sociálních médií mnohem složitější, je strašně snadné na někoho přes sociální sítě zaútočit. A těžké se tomu bránit.“
Práce Vás zavála do řady zemí světa, na kterou z prací v zahraničí vzpomínáte nejradši?
„Už jsem zmiňovala zimní olympiády, to byl opravdu zážitek. Zajímavé ale byly třeba i pracovní cesty na Kubu, do Kolumbie, Indonésie, Turecka, Gruzie… Procestovala jsem toho už celkem hodně. Jen se těžko vysvětluje, že při těch cestách toho zase až tak moc nevidíte. Dost často jedete z letiště rovnou na jednání. Někdy se ale podaří zkombinovat to i s dovolenou – to byl třeba případ Kuby, kde jsem měla možnost být několik dnů v oblasti Maria la Gorda. Téměř neobydlená část ostrova s nedotčenou přírodou.“
Cestování patří i mezi Vaše záliby, kam nejdál jste se podívala? A co je na seznamu přání?
„Na seznamu přání je Austrálie, tam bych se podívala moc ráda. A znovu bych se chtěla podívat do Japonska, to byl jeden z největších cestovatelských zážitků, úplně jiný svět.“
Ale Vaší vášní je prý Itálie…
„Jednoznačně. Pro mě je Itálie skoro druhým domovem, vždycky říkám, že kdybych si měla vybrat život mimo Českou republiku, zvolila bych Itálii. Je to i tím, že se skvěle domluvím italsky, miluji italskou kulturu, historii, literaturu, design…a samozřejmě taky italskou kuchyni.“
Nakolik zasáhla do Vaší práce pandemie?
„Celkem hodně, a pořád bohužel zasahuje. Jednou věcí je dlouhodobé omezení cestování. Nějakou dobu ty věci fungují přes internet, ale obchodní jednání se zahraničním partnery je na dálku složité. Dalším problémem je třeba to, že jsme museli rušit řadu odborných konferencí, účast na veletrzích a podobně. Pro mezinárodní obchod a export je to extrémně složitá doba a obdivuji každého podnikatele, který se s tím zvládá poprat."
A co zajímavého Vás ve Vaší profesi čeká?
„Pracuji teď na několika zajímavých projektech, ale stále je to v té oblasti podpory exportu. Zrovna teď dělám na projektu pro české výrobce zdravotnické techniky. A nevěřila byste, co všechno jsou české firmy v této oblasti vyrobit. V podstatě umíme postavit a vybavit kompletní nemocnici. Třeba výrobce nemocničních postelí LINET znají opravdu v celém světě. Připravuji pro zdravotnickou asociaci veškeré marketingové materiály, včetně 3D modelu nemocnice, videa, prezentace.
Dalším projektem je pak třeba podpora českých rodinných firem. Mimochodem, ve východních Čechách jich máme několik. Spolupracuji třeba největším českým výrobcem vířivek a termálních bazénů, s firmou USSPA v Dolní Dobrouči u Letohradu, nebo se Zuzkou Petrofovou z Hradce Králové.“
Petra Soukupová