SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 32. DÍL - Miroslava Bjørnback Seka

Svitavští světáci (32. díl)
Miroslava Bjørnback Seka
Chce se mi napsat: půlku svého dosavadního života studovala a druhou půlku žije v Norsku. Je to trošku nadsázka, ale založená na pravdě. Po maturitě na svitavském gymnáziu Míra Seková studovala na jazykové škole v Brně angličtinu a k tomu měla večerní kurz norštiny, pak rok rekvalifikační kurz v Litomyšli, až se dostala na obor anglistika amerikanistika na Karlově univerzitě. K němu si po pár letech přibrala norštinu. V roce 2005 odjela do Bergenu na letní kurz norštiny, posléze se tam dva semestry věnovala počítačové lingvistice. V roce 2009 odjela na zkušenou do Bodø, kde nejdříve pracovala v univerzitním knihkupectví, pak jako učitelka norštiny na takzvané lidové univerzitě Folkeuniversitetet. Norsko se stalo jejím domovem, už 10 let vyučuje cizince norštinu, nyní i v novém projektu profesory a postdoktorandy na Špicberkách.

Vystudovala jste svitavské gymnázium. Vaše zásadní vzpomínka na gymnázium, učitele?
„Asi vzpomínky na ta „poprvé v životě“. Z nich je většina krásných a bláznivých, ale taky jedna bolavá, a to, když se nám zabila kamarádka. Období gymplu bylo jednoznačně doposud asi nejzásadnějším obdobím mého života. Na gympl jsem vůbec nechtěla, ale naštěstí za mě tehdy rozhodli rodiče a já jsem jim za to moc vděčná. Měli jsme obrovské štěstí na skvělý kolektiv, většina z nás se stále stýká, i když už máme všichni rodiny a jsme rozkutálení všude možně. Můžu říct, že mí nejlepší kamarádi jsou právě tahle děcka z gymplu. Je to neuvěřitelný, máme už 22 let po matuře! Na učitele také ráda vzpomínám, teď už s úsměvem, i když s některými jsem byla někdy v konfliktu. Mám totiž trochu problém s autoritami a některým profesorům jsem to v práci zrovna neulehčovala. Snad mi to už odpustili.:-)“
Ve Svitavách nemůžeme nezmínit Vaše rodiče, Jiřinu a Aleše Sekovy, známé keramiky. Proč jste se nevydala v jejich stopách?
„Jsem ráda, že se na rodiče ptáte. Jsou nedílnou součástí kulturního a společenského života ve Svitavách, jsem na ně moc pyšná. Obdivuju, co všechno spolu v té malé dílničce ve sklepě dokázali vytvořit. Neměli to jako drobní malovýrobci vždy jednoduché a teď, když se na to zpětně dívám očima skorodospěláka, uvědomuju si, kolik síly do svého řemesla vložili. Ale taky dobře vím, že se jim to vracelo v podobě spokojených zákazníků a radosti z vydařeného díla. Myslím, že brzy poznali, že jít dráhou umělců je více svazující než osvobozující a hlavně si to tehdy nemohli dovolit se třemi dětmi na krku. Nakonec našli svůj vytříbený a jedinečný styl, v němž kombinují umění s užitkem, to se mi moc líbí. Mám tady v Norsku kus domova v podobě jejich hrníčků, misek a figurek. Dříve jsem si hrála s hlínou, ale nikdy jsem vážně neuvažovala o tom, že bych se tím jednou měla živit… Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Já jsem taky tvrdila, že ze mě nikdy nebude učitel, jako byli máma s tátou a jiní členové naší rodiny. Taky jsem tvrdila, že bych si nikdy nemohla vzít cizince. A ještě jsem taky tvrdila, když už jsem měla konečně v 29 letech odstudováno, že školu a zkoušky už nikdy více…“
Během gymnázia jste se zamilovala do Skandinávie, co Vás tolik zaujalo?
„Nejdřív knížky, pak se k tomu přidaly filmy. Úplně první skandinávskou knížkou, kterou jsem přečetla – pokud nepočítám dětské knížky od Astrid Lindgrenové a Hanse Christiana Andersena – mi dala teta, jmenovala se Soukromé rozhovory od Ingmara Bergmana. Tam začala zamilovanost, přečetla jsem spoustu jeho scénářů a viděla velkou část jeho filmů. Ale nejenom to, chodila jsem do antikvariátu a skupovala knížky, které byly překládány ze skandinávských jazyků, na filmových festivalech sjížděla skandinávské sekce. Pak se k tomu přidala hudba a divadlo a já v tom byla až po uši. To, že jsem nakonec studovala norštinu, a ne švédštinu, bylo tak trochu štěstí v neštěstí, na švédštinu mě poprvé nevzali, další rok se otevírala dánština, kterou jsem nechtěla. Až potřetí mi to vyšlo, a byla to norština, což se hodilo, protože jsem měla základní znalosti z kurzu, na který jsem dojížděla do Brna. Chodila jsem tehdy rok do školy v Litomyšli a jednou týdně jsem v dálkovém autobuse vždy „usnula“ a probudila se až v Brně, kde jsem se naučila jednu z mých prvních norských vět „V Bergenu často prší“. To jsem ještě netušila, že tam o pár let později budu studovat na vysoké škole a moknout hodinu cestou do školy a hodinu cestou ze školy, páč jsem si lístek na autobus opravdu nemohla dovolit.“
Jaký má norština zásadní rozdíl oproti češtině?
„Norština je severogermánský jazyk a s češtinou má asi tolik společného jako angličtina, takže až na pár slovíček, jako třeba robot a rádio, téměř nic…:-)“
Váš život od plnoletosti zkrátka ovlivňovala Skandinávie. V roce 2009 jste odjela do norského Bodø na zkušenou. Co jste na této zkušené viděla, stihla, zvládla?
„Jeee, já nevím, kde začít! Viděla jsem spoustu krásné přírody, hodně díky paraglidingu z ptačí perspektivy. Stihla jsem se seznámit se spoustou zajímavých lidí, jak pracovně, tak ve volném čase. A taky jsem stihla asi už konečně někde zakořenit. Zvládla jsem založit rodinu, což považuju za mé největší štěstí. Taky jsem nějakým zázračným způsobem zvládla při plném úvazku a dvou malých dětech – Laura ještě ani neměla dva roky a Viktorovi byly čtyři, když jsem se do toho pustila – roční dálkové studium na univerzitě v Bergenu, obor norština jako druhý jazyk. Takový maraton už bych podruhé asi nedala, ale teď jsem ráda, že to mám v kapse. Berou mě teď víc vážně…:-)“

Učíte cizince norštinu. Co to znamená? Asi umíte perfektně anglicky, abyste mohla vykládat zákonitosti jiného jazyka…
„Haha, já neumím perfektně ani anglicky, ani norsky, ani česky. Vystudovala jsem anglistiku a amerikanistiku na Karlově univerzitě, což se tehdy považovalo za nejprestižnější anglickou filologii u nás. Byla to opravdu vysoká úroveň a já od začátku věděla, že tam nějak nepatřím a musela jsem odjet do Anglie, abych si angličtinu vypilovala. Nakonec jsem to vydřela a při státnicích jsem anglicky mluvila obstojně, ale ta znalost už zase dost uvadá. To tak je, když se jazyk nepoužívá. Maturovala jsem s výbornou francouzštinou a teď bych sotva řekla, jak se jmenuju. Ale zpět k otázce, na kurzech používám angličtinu jen v začátcích a to ještě jen tehdy, pokud studenti anglicky umějí. Jinak přecházím celkem rychle do norštiny. Já učím hodně komunikativním způsobem. Studenti už po prvních hodinách umějí odpovědět na jednoduché otázky typu, jak se mají nebo co dělají v práci. Musím přiznat, že způsob, jakým se u nás pořád může vyučovat angličtina, se mi zdá poněkud nešťastným…“
Ještě k norštině, jazyku, který u nás neumí kdekdo. Jsou v norštině nadabované některé české filmy, přeložené české knihy?
„Tak to jste se trefila! V Norsku se filmy vůbec nedabují, výjimkami jsou filmy pro děti. Ale když se v Norsku zeptáte, jestli znají nějaký český film, nadabovaný do norštiny, tak 98 procent lidí jednohlasně odpoví Tři oříšky pro Popelku. Tento film byl nadabován jedním hlasem v roce 1975 a slyšíte český originál v pozadí. Vybavíte si, jak je dabován ten pornofilm ve Slunce, seno, jahody? Tak tímto stylem. Tak se česká pohádka každoročně pouští na Vánoce ve státní televizi a od roku 1996 tradičně na Štědrý den dopoledne stále s tímto dabingem. Pro lidi je to tu tak silná tradice, že o novém nadabování nechtějí ani slyšet.“
S jakými lidmi jste se během výuky poznala? Ovlivňují Vás třeba příběhy studentů, jejich život, náboženské vyznání?
„Říkám, že mám nejlepší práci na světě, místo toho, abych jezdila do světa, svět chodí za mnou. Musela bych hodně přemýšlet, abych mohla vyjmenovat země, kam jsem nemohla prostřednictvím svých studentů nakouknout. Z těch exotických zemí, do nichž jsem takhle kouknout mohla, to jsou třeba Nepál, Bangladéš, Čína, Japonsko, Srí Lanka nebo Filipíny. Učila jsem pět let v kurzech pro utečence, zde jsem se poprvé setkala s muslimskou kulturou a islámem. Většina lidí byla ze Středního východu nebo Afriky a měli za sebou cestu, kterou si nedokážeme představit. To pro mě byla velká škola. Toto je další plus mé práce, že se pořád učím něco nového, poznávám nové lidi a s některými zůstávám v kontaktu i po kurzu. Některé považuji i za přátele. Třeba už jsem byla dvakrát pozvána na svatbu svých studentů.
Práce mě hodně naplňuje a určitě i ovlivňuje, možná někdy víc než je zdrávo . Když žijete v cizině a snažíte se zapadnout do tamní společnosti, najít si práci a někoho blízkého, je znalost místního jazyka klíčem k úspěchu. Znám lidi, které z mého pohledu žijí v takové zvláštní prázdné bublině třeba i několik let, protože neumějí norsky. Teď už neučím uprchlíky, ale přistěhovalce za prací. Je víc než jasné, že pokud se naučí norsky, bude se jim tu žít mnohem lépe. Zároveň si uvědomuju, že učit se jazyk po celodenní práci, často s hlavou plnou jiných starostí, je hrozně těžké. Proto je strašně důležité lidi motivovat a neustále je udržovat při chuti. Špatný dojem už z pouhých prvních hodin může lidi odradit natolik, že to vzdají. A tohle si nemůžu vzít na triko… Cítím zkrátka velkou zodpovědnost a dělám vše pro to, aby se lidi v kurzu nejen učili, ale taky dobře bavili. Mám obrovskou radost, když pokračují dalším a dalším kurzem a nakonec se z úplného začátečníka vyšvihnou na obstojnou úroveň. A já vidím, jak s tím souvisí spousta jiných osobních úspěchů. To mě děsně baví!“

Říkala jste, že Váš manžel je opravdový Viking…
„No schválně, jak si představujete opravdového Vikinga? Vysokého, silného, rezavého nebo blond chlapiska, kterému nevadí vítr a mráz, a taky je v poměru se Středoevropanem trošku necivilizovaný? Tak to by klidně na mého muže sedlo, ale úplně tak jsem to nemyslela:-). Jsem zvyklá, že o nás moje rodina nebo kamarádi mluví jako o Vikinzích, a to jen proto, že žijeme v Norsku a muž i děti jsou Norové.“
A Špicberky…někdo jezdí na chalupu či na briefing na Vysočinu, někdo na Špicberky :-) Představte nám zajímavý projekt na Špicberkách.
„Ten je dost dobrej. Učím norštinu pro zaměstnance univerzitního centra v Longyerbyen. Většina vědců, kteří tam pracují, jsou totiž cizinci. Kombinuju intenzivní týdenní výuku tam na místě s výukou přes internet. Zahajovala jsem projekt na místě týden před Velikonocemi a příští týden tam letím zase. V kurzu mám 25 vědců z dvanácti zemí světa, kteří každý svým způsobem zkoumají Arktidu. Představte si postdoktoranda z Etiopie, který zkoumá polární záři, nebo profesorku z Indie, která bádá desítky tisíc let starý led. Nejsou to úžasné kontrasty? A to mě děsně baví! Nejen ty lidi, ale samozřejmě i ten extrémní sever.“
Sever Vás hodně táhne, proč, čím?
„Táhnou mě extrémy, i polární noc, čistá a nerušená příroda a řídké obydlení. Než jsem přijela do Norska, měla jsem romantické představy, jak jsou tu lidé ve věčném boji s mocnou a krutou přírodou, a to mě fascinovalo. Pak jsem s úžasem zjistila, že soudobé Norsko je poněkud jiné než to, které jsem znala z románů. Tady si lidi taky objednají pizzu a vyvalí se na gauč u televize. Žádné drama se nekoná, i když je za okny větrná bouře. Ale něco z těch románů cítit je, hlavně na severu Norska, hory a moře jsou krásné, ale taky drsné a vyžadují respekt. Nejen příroda, ale i mentalita lidí je krásná a drsná zároveň. Lidé tu jsou stejně milí jako nepřístupní. Proč mě to všechno tolik táhne. No, to je dobrá otázka. Těžko se to popisuje, ale někde uvnitř mám takový blažený pocit, ze jsem tomu všemu nablízku. Žiju sice ve městě, ale hory a moře mam stále v pozadí, ať jsem, kde jsem. To je ten obrovský magnet, který mě tu drží. A pak taky ten klid!“
Váš zájem, paragliding, Vám vlastně přihrál Vašeho manžela…
„Je přirozené, že si prostřednictvím zájmu člověk najde přátele a v mém případě i parťáka na cestu životem. Na tom není nic až tak zajímavého, ale osudové je, jakým způsobem mi byl přihrán. Když jsem se rozhodla, že chci zkusit život za polárním kruhem a zjišťovala, kam se asi vrtnu, našla jsem na netu webovky paraglidistického klubu v Bodø a tam bylo velkým písmem napsáno „Chceš se proletět tandemem? Kontaktuj Johna Bjørnbacka.“ Já ho tehdy nekontaktovala, ale bylo to první jméno, které jsem z padesáti tisíc obyvatel Bodø poznala. A toho týpka jsem si pak o pět let později vzala…“

Máte dvě děti, tříletou Lauru a téměř šestiletého Viktora. Jak hodně znají Česko, Krtečka, Maxipsa Fíka, knedlo-vepřo-zelo a kynuté buchty?
„Já na děti mluvím výhradně česky, oba rozumějí, Viktor i mluví, i když takovou srandovní lámanou češtinou. Laura měla smůlu, že těsně poté, co začala mluvit, přišel covid, takže v Čechách byla za poslední rok a půl jen dva týdny, což je málo. Občas do toho svého neustálého brblání zakomponuje nějaké české slovíčko, ale nemůžu říct, že česky mluví. Potřebovali by to oba jako sůl, strávit nějaký čas v českém prostředí. Snažím se jim pouštět česká videa a číst české pohádky, ale většina jejich dětského světa je přirozeně nečeská. Krtečka znají oba dva dobře, ale to je asi vše. Knedlíky jíme jen v Čechách, stejně jako tvarového nebo makové buchty. Viktor prožil v Čechách několikery pohádkové letní i vánoční prázdniny a často vzpomíná. Moc se těší, až budeme moct zase přijet. To se těšíme všichni.“
Takže zpět do Čech a především do Svitav. Vracíte se sem ráda? Máte oblíbené místo?
„Já se strašně ráda vracím do Svitav! Zbožňuju to, že tu vždycky narazím na starého známého. Moje nejoblíbenější místa jsou bezkonkurenčně doma u našich, u bráchy nebo u ségry. Mám velké štěstí, že je mám pohromadě, když přijedu. To je vždycky hodně intenzivní nálož rodinného dynamitu, zvlášť když se sejdeme celá banda. Další oblíbené místo je s děckama gymplákama v hospodě. Možná jste čekala něco civilizovanějšího a více kulturního, ale člověk by nevěřil, jak moc si vážím toho, že si můžu jít sednout s bandou skvělých přátel na celý večer do hospody na pokec a pořádně se u toho zasmát. To mi v Norsku hrozně chybí, to se tam nepraktikuje. I když v kontextu dnešní covidové situace se už ta moje hospodská nadrženost bude asi lépe chápat :-)“
Ještě jste si tedy neprohlédla muzeum pod vedením Vašeho spolužáka Hynka Stříteského?
„Hynek je správnej kluk a můj dobrý kamarád. Volala jsem mu hned, jak jsem se dozvěděla, že se stal ředitelem, abych mu gratulovala, ale v jeho muzeu jsem zatím bohužel nebyla. Ještě jsme se do Čech nedostali. Ale jsem zvědavá a těším se na nový muzejní kabát. Taky ale jedním dechem dodávám, že mám velký respekt pro ten starý kabát Blanky Čuhelové. Cítím, že mám takový hřejivý pocit, když mluvím o Svitavách. Mám k městu vřelý vztah a mám takový sen, že bych jednou chtěla zkusit nějakým způsobem postavit most mezi Bodø a Svitavami. Ještě přesně nevím jak, ale něco vymyslím…“ Petra Soukupová