SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI (63. DÍL) - Libor Novák

Svitavský rodák Libor Novák absolvoval dnes již neexistující základní školu na Komenského náměstí a poté gymnázium. Většina z nás ho však má spojeného se sportem, který má ve Svitavách zvuk. Se silovým trojbojem. Závodník, trenér, předseda oddílu, kterému věnuje většinu svého volného času. Nenápadný sportovec s úspěchy i ve vyšším věku a koníčkem, který by člověk u tohoto sportu nečekal. 

Vždy jsem tě měla spojeného s kulturistikou. Byl to první sport, kterému ses věnoval?

„Měl jsem štěstí, že již na základní škole jsme měli učitele tělocviku, kteří nás postupně naučili základy různých sportů. Samozřejmě jsem vyzkoušel kolektivní sporty jako fotbal, hokej, volejbal. Zkusil jsem i tenis, stolní tenis, cyklistiku, ale nakonec jsem začal trénovat u pana Kadlece box. To byla tvrdá škola, ale Alois Kadlec, jakožto vyhlášený trenér, nás mnoho naučil. V prvním ročníku gymnázia mě spolužák zavedl do posilovny v bývalé tělocvičně Na Střelnici a bylo jasné, jakým směrem se bude ubírat moje sportovní kariéra.“

Jak ses dostal  k silovému trojboj?

„V oddíle se tehdy část věnovala kulturistice a část silovému trojboji. Já se začal připravovat pod vedením Josefa Hýbla na soutěže ve sportovní kulturistice. Pepa byl samozřejmě můj vzor, jakožto nedávný mistr republiky. Trénovali jsme i šestkrát týdně, snažili se dodržovat předepsaný jídelníček, tehdy ještě bez sportovních doplňků výživy, tudíž tvaroh, vejce, ryby. Asi po roce tréninku jsem se zúčastnil prvních lokálních soutěží a později i soutěží celorepublikových. V tvrdé konkurenci tehdy již vycházejících hvězd, jako např. Pavol Jablonický, však nebylo lehké uspět. Po dvouleté přestávce z důvodu základní vojenské služby jsem v kulturistickém tréninku dál pokračoval. Na stupně vítězů jsem se tehdy probojoval hlavně v soutěžích sportovních párů s Danou Hrdličkovou. 
Bohužel, do kulturistiky již v tu dobu vstoupil trend používání zakázaných látek, anabolik, a touto cestou jsem se určitě nechtěl vydat. Tehdy jsem se začal naplno věnovat silovému trojboji. Trenéry mi v tu dobu byli zkušení závodníci jako Zvonič, Binko, Zerzánek, Theuzer. I díky nim jsem pak získal spoustu medailí ze soutěží jednotlivců i družstev. Několikrát jsme ovládli extraligu družstev v České, ale i v  Českolovenské extralize. Závody v silovém trojboji jsou oproti kulturistice spravedlivé v tom, že nerozhoduje subjektivní pohled rozhodčího, ale opravdový výkon sportovce. Dřep, benčpres a mrtvý tah jsou tři disciplíny, v nichž kdo zvedne v dané váhové kategorii nejvíc, vyhraje.“

Změnily se ve Svitavách podmínky k tomuto sportu?

„Silový trojboj má ve Svitavách dlouholetou tradici a naším oddílem prošlo za tu dobu již několik desítek sportovců. Pokud se mě ptáš na podmínky, vychází nám město i vedení gymnázia, v jehož prostorách trénujeme, vstříc. V posilovně za budovou gymnázia se můžeme plně připravovat na soutěže. Ovšem bez vlastního přičinění a pomoci dlouholetých členů oddílu Jardy Dolečka a Jirky Pilaře jakožto sponzorů, kteří přispěli na novou podlahu, odpady a sociální zařízení, by podmínky v posilovně již dnešních trendům nevyhovovaly. Samozřejmě jsme rádi za toto zázemí, ale pokud bychom chtěli navýšit členskou základnu, současné prostory na to nestačí. Z debat s předsedy oddílů z jiných měst nám však mnozí vstřícnost vedení města k našemu sportu závidí.“

Působíš jako předseda svitavského oddílu, na Mistrovství ĆR v silovém trojboji se stále umisťuješ na příčkách. Jak to zvládáš? Jak často trénuješ a jak vypadá tvá životospráva?

„Funkci předsedy oddílu jsem převzal po Jardovi Dolečkovi. Ač se to nezdá, je s touto funkcí spojeno mnoho administrativní práce, které stále přibývá. Zajištění chodu oddílu, finance, přihlášky k závodům, aj. Spojit to vše s přípravou na soutěže je mnohdy náročné, snažím se trénovat alespoň třikrát týdně po 2-3 hodinách. K tomu samozřejmě patří dodržování zmíněné životosprávy podle náročnosti tréninku. Jelikož už několik roků závodím v kategorii do 83 kilogramů, musím si hlídat váhu. Jakmile to s kaloriemi přeženu, znamená to před soutěží nějaké to kilo shodit.“

Vím, že jsi sám sobě trenérem, nedovedu si to představit.

„Jako trenér jsem působil několik let, byl jsem vlastně trenérem i synovi a dceři, kteří se silovému trojboji také věnují. Ovšem dnes již tyto otěže převzali mladší s novými tréninkovými metodami. V oddíle máme několik mladých zkušených závodníků s licencí trenéra. Hlavně Ondra Šíp, reprezentant, držitel mnoha titulů mistra Evropy a světa, předává své zkušenosti mladým i nám starším, což se pozitivně projevuje na skvělých výsledcích a medailových úspěších.“

Jakého největšího sportovního úspěchu si dosáhl?

„Pokud máme mluvit o mých sportovních úspěších, tak mimo zisky mistrovských titulů na domácí půdě jsem v kategorii masters obsadil 7. místo na Mistrovství Evropy a 9. místo na Mistrovství světa. Pokud se mi v příštím roce zadaří na Mistrovství ČR, chtěl bych se zúčastnit mistrovství Evropy masters.“

Překvapilo mě, když ses před lety objevil v muzeu na poradenského dnu se svými obrazy. Je malířství kompenzací k silovému sportu?

„Mimo sport je mým dalším velkým koníčkem malování obrazů. Malování se věnuji vlastně stejně dlouho jako sportu, ale dříve ne tak intenzivně jako dnes. Ty zmiňované poradenské dny v muzeu jsou vlastně příčinou a motivací, že stále častěji usedám se štětcem v ruce ke stojanu s plátnem. Je to jistě i způsob relaxace a odpočinku po práci i tréninku. Pravidelně vystavuji na Přehlídkách, mé obrazy najdete i v galerii Venkovka v uličce pod Věží.“ 

Co tě na Svitavách „baví“? Které místo, akce, společenství… A co ti v našem městě chybí? 

„Svitavy jsou městem, v němž si může téměř každý najít to svoje. Svitavský stadion je oázou pro sportumilovné lidi, s vnoučaty tam nyní chodím na dětské hřiště a na procházky. Je tu Fabrika, kam chodíme s manželkou do divadla, galerie Venkovka, muzeum které pravidelně navštěvuji. Těch příjemných míst je tu dost, alespoň já si tu vždy nějaké najdu. Rádi chodíme na akce konané na náměstí, snad by jich mohlo být i víc. V zimě by tu mohlo být třeba malé kluziště, v létě cukrárna s kavárnou otevřené i večer. Ale to je jen taková moje úvaha nakonec.“   

Ptala se: Blanka Čuhelová
    

vložila: Kateřina Kotasová