SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 52. DÍL - JAKUB KOLÁŘ

Extrémní závody Spartan Race jsou kombinací běhu a zdolávání náročných překážek různého typu, namátkou ručkování, nošení těžkých břemen, překonávání vysokých stěn nebo zdolávání vodních a bahenních příkopů. Dvaadvacetiletý Svitavák Jakub Kolář má na svém kontě starty ve Slovinsku, Rumunsku, na Slovensku, v Rakousku i Německu. „Ta touha závod dokončit a pokusit se zdolat do té doby nepředstavitelné, přináší velkou radost a pocit štěstí,“ říká o své motivaci. Jeho snem je zvítězit na mistrovství světa či na olympiádě.

Jakube, o co vlastně jde v závodech Spartan Race?
„Spartan Race má 4 typy závodů: sprint minimálně 5 kilometrů a 20 překážek, super minimálně 10 kilometrů a 25 překážek, beast minimálně 20 kilometrů a 30 překážek. Ve Střední Evropě se koná jednou za rok nejdelší závod ultra minimálně 50 kilometrů a 60 překážek. Během jednoho víkendu si většinou Spartani mohou zaběhnout všechny tři typy závodů.“

To ale vypadá velmi obtížně s přihlédnutím ke všem překážkám, vodě, bahnu či plazení pod ostnatým drátem…
„Tyto závody jsou hodně náročné, protože vyžadují všestrannost – rychlost, ale i vytrvalost, být mrštný, umět se rychle koncentrovat na někdy až skoro gymnastické překážky, mít sílu.  Konají se většinou v horských lokalitách za každého počasí, což dělá překážky ještě těžšími. V případě nesplnění jakékoliv překážky, musí závodník absolvovat trestný handicap v podobě 30 angličáků a dnes již spíše v podobě běžeckého okruhu.“
Proč jste zvolil právě Spartan Race?
„Jako malý jsem sledoval televizní show Ninja Faktor, úkolem zde bylo zdolat daný počet překážek do určitého časového limitu. Mým snem bylo zúčastnit se ho a bojovat proti těm nejlepším v Americe. Po zjištění, že se mohou přihlásit jen lidé s americkým občanstvím, mě to trochu zklamalo a odradilo.
Ve 14 letech mě učitelka tělocviku přemluvila, abych zkusil atletiku, protože jsem dobře běhal, do té doby jsem se žádnému sportu nevěnoval. Současně s atletikou jsem si jen tak pro zábavu chodil na street workout, tedy na cvičení s vlastní vahou na hrazdě, kde jsem potkal tehdy neznámého a dnes už mého dobrého kamaráda Honzu Šímu. Řekl mi, že jede s kamarády na Spartan Race. Já si pomyslel, že to je asi nějaký hokej. Po zjištění, oč se jedná, mě to tak nadchlo, že jsem to chtěl taky zkusit. V roce 2017 se konal tento závod zrovna kousek od našeho domova v Litovli. Tak mamka řekla taťkovi, ať se tam jede se mnou podívat, že až to uvidím, nadšení mě přejde. No, a co se nestalo…. přesně pravý opak! Nadchlo mě to ještě víc...“

A to znamenalo první start?
„Ano, v dubnu roku 2018, tehdy jako 17letý, jsem absolvoval svůj první závod Spartan Race v Kutné Hoře. Omylem jsem si však koupil startovku do kategorie Elite, kde jsem dostal pěkně na zadek, zvládl jsem 54. místo v Elitě a 120. celkově. Ale tímto závodem začala moje cesta ve Spartan Race. Nejdříve ve věkové kategorií Age Group a od roku 2020 už v kategorii Elite.
Přál bych každému, aby byl alespoň jednou v životě účastníkem tohoto závodu a pocítil tu vlnu adrenalinu a euforie po dokončení závodu. Někdy si sice sáhnete až na dno svých sil, ale ta touha závod dokončit a pokusit se zdolat do té doby nepředstavitelné, přináší velkou radost a pocit štěstí. Navíc je velmi motivující, když vidíte i lidi s handicapem, kteří díky silné vůli a odhodlání dokáží nemožné.“
Kterou nejvíce extrémní trať jste absolvoval? A jaké počasí je opravdu nepříjemné?
„Nejtěžší trasu jsem absolvoval v Kaprunu v Rakousku v loňském roce 2022, ta představovala 26 kilometrů a dva tisíc metrů převýšení! Už sama o sobě náročná trasa brala dost sil a k tomu zdolat 35 překážek bylo vyčerpávající dvojnásob. Skončil jsem sice na 6. místě, ale „hrábl jsem si na dno“.
A počasí? Hodně nepříjemné počasí je déšť v kombinaci s teplotou pod nulou. To jsou překážky  mokré a často namrzlé a jejich zdolání vyžaduje hodně síly, koncentrace a někdy také velkou dávku štěstí.“

Jak vypadá Váš současný trénink? A nakolik se třeba liší od toho, s nímž jste začínal?
„Můj trénink je postavený stejně jako pro běžného atletického běžce. Mám šestkrát až sedmkrát týdně běžecké tréninky, k tomu různá cvičení, ať už s vlastní vahou či se zátěží, a k tomu si zařazuji simulaci překážek, abych je měl neustále v živé paměti. Od začátku mého závodění až do července 2022 jsem trenéra neměl a tréninky jsem si stanovoval sám. Snažil jsem se na základě informací, které jsem vyčetl, pochytil nebo slyšel, se co nejlépe připravovat na závody. V té době jsem běhal tak třikrát až pětkrát týdně, k tomu cvičil. Mně nejvíce baví běžecké tréninky všeho druhu, méně už pak posilování. Ale za ty roky zkušeností jsem pochopil, že jedno nefunguje bez druhého.“
Na který ze závodů vzpomínáte hodně rád?
„Závodů, na které vzpomínám velice rád, je spousta. Protože každý byl nějakým způsobem zajímavý. Ať už to byl závod, když jsem vyhrál v 17 letech svoji první věkovou kategorii, nebo závod, kde se mi podařilo porazit svého idola. Což bylo letos v dubnu na Lipně, tam jsem získal své první zlato v Elitní kategorii, a to hned ve dvou závodech.“
Je vlastně možné při závodech v nějaké pasáži trošku si odpočinout? Bývá na trati pár sekund na doplnění energie?
„Nejvíce si lze odpočinout na překážkách, protože závodník nejde úplně nadoraz, a zapojuje i jiné svaly než nohy, ať je to hod oštěpem, ručkování či jiné.
Ano, na trať si většinou beru energetické gely, ale jen na ty delší závody. Pokud je to závod kolem 5 kilometrů, probíhá v takovém tempu, že není ani prostor si ho dát. Spíše se rozhoduji podle obtížnosti závodu, podle toho, jak dlouho ho poběžím, jestli je po rovině nebo v horách, jak se cítím a zda je vůbec možnost si ho vzít.“

Závodíte v Čechách i v cizině, jak se liší závody, tratě a třeba přístup k tomuto sportu?
„Hlavní rozdíl je v ceně startovného, například v Čechách a na Slovensku stojí jeden start mezi 1,5 až 2,5 tisíci korunami, ale například v Rakousku, Německu nebo ve Slovinsku se cena jednoho závodu pohybuje v rozmezí 4 až 5 tisíc korun. Dalším rozdílem je výběr lokalit. Ve Střední Evropě se v daných lokalitách konají závody třeba i 3 roky po sobě, kdežto u nás se lokality průběžně mění a pouze výjimečně se opakují i následující rok. S tím pak souvisí i náročnost tratě, kdy v našich podmínkách není tak náročná jako třeba v Alpách. A také závodů pořádaných v Rakousku, Itálii nebo Slovinsku se účastní více těch nejlepších evropských elitních závodníků, takže konkurence je v určitých zemích daleko větší.“
Mluvíme spolu před Vaším prvním startem na Mistrovství Evropy v Andoře, co od evropského šampionátu očekáváte? A s jakým cílem odjíždíte?
„Očekávám, že závod sám o sobě bude dosti náročný. Převážně běžecky, protože lokalita se nachází v horách ve výšce 1200 metrů nad mořem a trasa povede několikrát nahoru a dolů. Takže výhodu bude mít ten, kdo má rád kopce a bude v dobré formě. Startovní pole bude plné kvalitních evropských kluků, ať už těch, se kterými závodím velice často, nebo se kterými budu stát na startu poprvé.
Mým cílem je podat co nejlepší výsledek, i přesto, že to bude moje první Mistrovství Evropy a konkurence bude velká. Ale zároveň je to výborná příležitost posbírat zkušenosti, abych věděl, na čem mám do budoucna pracovat.“
Umíte i relaxovat?
„Občas se podívám na pěkný film, zahraji si počítačovou hru nebo si přečtu, co mě v aktuální chvíli zajímá.“

Máte představu, sen, čeho byste chtěl dosáhnout?
„V tuto chvíli mám sen vyhrát Mistrovství Evropy, Mistrovství světa v Trifectě ve Spartě nebo klasické Mistrovství světa. Pokud se tento sport dostane na olympiádu, tak asi jako každý vášnivý sportovec vybojovat olympijskou medaili. Bohužel na splnění těchto snů nestačí být dobře připravený fyzicky a psychicky, ale je nutné mít i finanční zázemí. Bez sponzorů je téměř nemožné pro kluka jako jsem já, tyto plány a sny uskutečnit. Jenže najít je není vůbec jednoduché. Snad budu mít štěstí…“
A jako Svitaváka se musím zeptat i na Vaše oblíbené místo, zákoutí v rodném městě…
„Oblíbených míst ve Svitavách mám spousty. Ať už ty, kam chodím běhat nebo kde rád trávím volný čas. Ale kdybych měl říci jedno konkrétní místo, tak je to náš svitavský atletický stadion. Tam jsem opravdu často a rád.“
Ptala se: Petra Soukupová