Tvář infocentra aneb Dvacet let Jiřího Zdražila

Už dvacet let se můžete za pultem informačního centra, které ve Svitavách vzniklo v roce 1997, potkávat s tehdy velmi mladým, dnes o dvacet let zkušenějším Jiřím Zdražilem. Usměvavý vysoký muž se snaží „svým“ zákazníkům pomoci s téměř jakoukoliv záležitostí, a právě proto za ním přichází řada místních obyvatel i se specifickými přáními.

Jirko, vzpomeneš si, co jsi před dvaceti lety udělal jako první věc, když jsi nastoupil do informačního centra? A co jako druhou?
„První úkol, který jsem dostal, bylo vytvořit grafické návrhy na krabičky od zápalek. Hned na to navázala výroba cykloprůvodce regionem.“

Jak se za dvacet let proměnily služby infocentra?
„Podstata informačního centra se za těch 20 let všeobecně změnila. Už to není jen o poskytování informací a prodeji suvenýrů. Pamatuji si, že jsme jako jedni z prvních před 20 lety začínali s lokálním online prodejem vstupenek, který se během let vyvinul do dnešní podoby. Když jsem nastoupil, neposkytovali jsme ani kancelářské práce, jelikož zde ještě fungovalo copycentrum. S jeho zrušením jsme byli nepřímo donuceni začít tyto služby poskytovat, nejdříve se jednalo čistě o kopírování, postupně se přidávaly další služby jako skenování, laminace nebo vazba. Před dvaceti lety byl i veřejný internet postradatelnou věcí, která je nyní samozřejmostí, a s tím je samozřejmě spojená potřeba tisku dokumentů.
V posledních letech už lidé nechodí tolik na internet jako spíš s telefonem v ruce, když potřebují něco vytisknout. S tím ale souvisí problém, jak dokument dostat z telefonu do počítače u nás v íčku. Ale téměř vždy si nějak poradíme a zákazník snad většinou odchází spokojen.“

Informace a tisk však nejsou jediným „zbožím“, které íčko nabízí.
Během posledních let jsme přibrali další činnosti jako cyklopůjčovna, cowork, provozování kostelní věže, průkazkové focení, farmářské trhy a zajištění stánkového prodeje při akcích města, obsluha městského rozhlasu a v neposlední řadě provozování dopravní kanceláře. Mimoto ještě v MIC vzniká měsíčník, který právě držíte v ruce, ale ten se mě osobně netýká. V íčku jsme tým čtyř lidí včetně vedoucího, každý má něco na starosti, ale mým hlavním parťákem za pultem je kolegyně Leona.
Některé věci se staly standardem všude, ale něco je vyloženě naše specifikum. Každopádně lidé k nám přicházejí opravdu se vším a my se jen snažíme jim co nejlépe vyhovět nebo případně poslat na to správné místo. Nehledě na to, že návštěvnost íčka před 20 lety byla téměř na polovině, oproti dnešním číslům, kdy obsloužíme v průměru přes 100 lidí za den. Nenudíme se…“

Vzpomeň nějaký kuriózní dotaz…
„Kde tady máte ten zámek? Občas se najdou lidé, kteří si myslí, že v každém městě je zámek. Nebo: Dobrý den, co mohu vidět u vás v Semilech? Já na paní koukal a ona na mě. Pak zjistila, že je o 150 kilometrů jinde než chtěla být… Nebo přišla paní a položila otázku, jestli umíme udělat z černobílé fotky barevnou. Říkám, že umíme hodně, ale kouzelníci nejsme.“

Neobvyklá situace, do níž ses při práci dostal? Nebo neobvyklý požadavek?
„Jako neobvyklou situaci beru i to, když přijde „potížista“. Po chvíli poznáte, že ten člověk se vyloženě přišel vybít a hledá sebemenší záminku, aby vznikl konflikt. Pár z nich se zde objevuje celých 20 let, ale už vím, jak na ně a nedopustím zbytečně vyhrocené situace. Devětadevadesát procent lidí je v pohodě, ale občas se najdou tací, kteří mě „zvednou ze židle“. Praxe mě naučila vyhodnotit situaci a vím, co si mohu ze své pozice dovolit. Reprezentuji město, ale když vím, že jsem v právu, tak si nic líbit nenechám, i když se lidé ohánějí stížnostmi u starosty.“

A co ty neobvyklé požadavky?
„Lidé k nám opravdu chodí se vším, občas si nás pletou se smíšeným zbožím nebo papírnictvím či jinými prodejnami.
Pár let zpět přišel pán, že je v tíživé situaci, a požadoval, zda by nemohl v íčku přespat nebo případně u někoho z nás doma. Tak jsem ho odkázal do azylového domu, kde se o něj postarali.
Samozřejmě „doba covidová“ ovlivnila na čas i naši branži a ve srovnání se standardní dobou byla v práci nuda. Několik měsíců jsme museli mít zavřeno a byli jsme pouze na telefonu nebo jsme seniorům zajištovali nákupy.
Mimořádná situace nastala i v době, kdy jsme byli městem určeni jako místo pro humanitární sbírku pro Ukrajinu. To se celý cowork proměnil ve velké překladiště, kde jsem se s kolegyní první dny střídal, abychom vše odbavili.“

Přímo za Tebou chodí lidé s různými žádostmi, těší Tě to? Rád pomáháš lidem?
„Za dobu svého působení jsem si přirozeně vybudoval určitou roli, jak mě lidé vnímají. Do zaměstnání samozřejmě zapojuji i své záliby, a to zejména grafické práce a fotografování, což se projevilo tím, že si sám přidělávám práci. Často přijde člověk a potřebuje něco nad rámec našich služeb, ale pokud je to v mých silách, snažím se vyhovět.
Odměnou pro mě je, když zákazník odchází spokojen. Někdy jsou lidé opravdu vděční a vidím na nich, že jsem jim „vytrhl trn z paty“. Řídím se heslem „Když můžu, tak pomůžu“.

Hrubým odhadem: kolik lidí Ti za Tvých dvacet let „prošlo“ pod rukama? Kolik dotazů jsi zodpovídal? Kolik jsi okopíroval papírů, naskenoval dokumentů, vytiskl zpráv? Kolik jsi měl šéfů a kolik kolegů se vedle tebe vystřídalo?
„Jednou z mých aktivit je vedení statistiky návštěvnosti, tu sleduju po celou dobu svého působení. Čísla mluví jasně: odbavených lidí či telefonních dotazů je za dvacet let již přes půl milionu. Pokud to převedu čistě na svoji osobu, odhaduji to na 200 tisíc. Tisk a kopírování by se daly počítat na desetitisíce.
Za dobu mého působení se vystřídali 3 prezidenti, 3 starostové, 2 vedoucí, 6 kolegyň a 5 kopírek. Ale hrníček na kafe mám pořád stejný.“  

Co Tě na práci v íčku nebaví? A na kterou otázku nerad odpovídáš?
„To můžu říci naprosto přesně, je to ruční kopírování knih a počítání statistik návštěvnosti. Nesnáším otázku: kde tady nejlíp vaří? Na to nejde relevantně odpovědět. Takže spíše doporučuji nejbližší rozumné podniky, kam bych sám zašel. Případně na první otázku navazuje další: kam chodíte Vy? Tak stručně odpovím: domů…
Často přicházejí situace, kdy se ve městě něco změní a lidé k nám chodí třeba rok se stejným dotazem, v poslední době se houfně ptají, kam se přestěhoval ČEZ nebo kde má ordinaci pan doktor Richter. Nyní neustále odpovídáme na dotaz, kde je spořitelna? Neříkám, že tyto otázky nemám rád, ale za dlouhou dobu už je toho někdy fakt moc. To pak odpověď odříkávám jako básničku.“

Samostatnou kapitolou jsou cizinci – porozuměl jsi vždy všem požadavkům, které měli?
„Cizinců je menšina, ale vždy jsme se snažili vyhovět, jazyková bariéra byla vždy prolomena. Já osobně si vystačím s angličtinou a opravdu okrajově německy. Vím, že přijde-li německy hovořící člověk a já na něj spustím anglicky, většinou se domluvíme. Nyní jednoznačně vedou Ukrajinci, na které mluvím vesměs česky. Když chtějí, tak pochopí.“

Existuje služba, činnost, kterou bys třeba rád obohatil nabídku?
„To není asi otázka úplně na mě. Samozřejmě určité podněty ze strany veřejnosti tu jsou, ale byla by to další práce navíc a myslím, že už tak toho neděláme málo. Vybudovali jsme si jako íčko určitou úroveň, kterou chceme udržovat nebo samozřejmě zvyšovat. Přidáváním dalších činností se logicky dostává míň času pro lidi a občas nastávají situace, kdy cítím, že za normálních okolností bych zákazníka obsloužil jinak, ale bohužel čas prostě chybí. Tím nechci říci, že bych někoho odbýval, to ne! Jen kolikrát bych s člověkem chvilku „pokecal“, ale někdy není čas.“

Přemýšlíš o tom, co bude za dalších dvacet let? Vidíš se ještě za pultem IC?
„Doba se rychle mění, ale nepochybuji, že íčka zůstanou, potřebují nás jak turisti, tak místní. Jen skladba služeb se přizpůsobí době.
Za 20 let já tady za pultem? Nevím, ale myslím, že jednou nastane čas přenechat to někomu dalšímu… Každopádně děkuji všem, kteří pravidelně, často nebo méně často zavítají. Vždy je s úsměvem rád uvítám a vyřídím jejich požadavky. Za těch 20 let vás musím v ulicích našeho města zdravit podstatně víc, než tomu bylo na začátku…“ Petra Soukupová