SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 49. DÍL - LENKA KUBÍČKOVÁ

Plastová maska a děrovaný míček, to je milované náčiní svitavské rodačky Lenky Kubíčkové. Florbal ji provází od mládí do současnosti, byla aktivní hráčkou, stala se uznávanou gólmankou, ochutnala florbalovou extraligu ve Švédsku, českou reprezentaci, několik českých klubů. V současnosti trénuje brankářky florbalové juniorské reprezentace. Na svém kontě má řadu hráčských i trenérských medailí a dalších ocenění.

Od kolika let se věnujete florbalu a kdo Vás k němu přivedl? A proč právě florbal?
„S florbalem jsem se poprvé setkala v tělocviku na svitavském gymnáziu. Bylo mi asi 13 let a doteď si pamatuji, jak jsem vzala do ruky dutou plastovou hokejku a byla úplně nadšená z toho, že budu hrát něco jako hokej. Ten jsem totiž nadšeně sledovala, a to zejména od našeho mistrovského titulu ve Vídni v roce 1996. Nastávala česká zlatá hokejová éra s vrcholem v Naganu, no a já si zážitky z televize mohla najednou přenášet i do tělocvičny.“

Nelákala Vás hra v poli?
„V poli jsem začínala, zpočátku jsme totiž hrávali turnaje jen na malé branky bez gólmanů. Bavilo mě běhat po hřišti a dávat góly, ale když pak přišla možnost zkusit to v bráně, neváhala jsem ani minutu. Po těch letech, co se ve sportu pohybuju, věřím tomu, že gólmanem se člověk už prostě narodí.“

Co je pro brankářku nejdůležitější?
„Tréninkem a pílí se dá ledacos dohnat, ale taková ta jedinečná energie a zápal tam musí být od začátku. Ale platí to samozřejmě i naopak: talent bez dřiny je k ničemu. Pokud bych ale měla jmenovat jednu specifickou a rozdílovou dovednost, která se vztahuje k současným gólmanům, pak je to umění číst hru. Tedy předvídat, rychle analyzovat a podle toho dokázat správně zareagovat.“

Přeskočíme v čase, ve Svitavách jste ve florbalu zanechala výraznou stopu, kromě jiného jste pomohla oddílu do extraligy. Jak vzpomínáte na tehdejší působení?
„V prvních letech to byla jedna velká a dlouhá euforie. Extraliga byla zlatý hřeb, ale užívali jsme si i všechny předchozí roky ve 2. lize. Byli jsme nejen výborná parta, ale postupně tu vyrostla i řada skvělých hráček, které se prosadily i v reprezentaci. Každopádně působení ve Svitavách mám spojené s takovou tou čirou radostí z florbalu, kdy ho neděláte kvůli úspěchu, ale kvůli zábavě a radosti z pohybu. Že se k tomu postupně přidávaly právě i ty úspěchy, byl zpočátku spíš jen průvodní jev, byť samozřejmě velmi motivační :-) Každopádně to, že jsem si tu vyzkoušela extraligu, pak samozřejmě poznamenalo mé další kroky. Cítila jsem, že tohle chci dělat a že nižší soutěže už mi stačit nebudou.“

Pak přišel přestup do Vítkovic, co jste se tam naučila?
„V Ostravě jsem zakotvila na víc než deset let a celkově jsem tam prošla velkým herním a ještě větším osobnostním progresem. S Vítkovicemi jsme v roce 2008 zachraňovaly ligu v play-down, no a jen o šest sezón později jsme zvedaly nad hlavu mistrovský pohár. Přišlo mi to tehdy jako dlouhá cesta, ale přitom to byl docela kalup. Každopádně během těch let jsem se naučila trpělivosti a poctivosti v tréninku, získala jsem natrvalo lásku k pohybu jako takovému, nejen tomu v bráně, a postupně jsem se naučila také nebýt tak přehnaně ambiciózní a náročná k okolí. Musela jsem si párkrát nabít, abych pochopila, že život není jen o tom děrovaném balónku.“

Několik měsíců jste v sezoně 2015/16 působila v nejvyšší švédské soutěži, jaký florbal se hraje ve Švédsku? A umějí díky Vám třeba Švédky něco českého? :-)
„Švédský florbal je už řadu let nejlepší na světě, byť už není zdaleka tak odskočený jako dříve. Zamířila jsem tam těsně po mistrovství světa, tedy velmi dobře připravená fyzicky i technicky. Přesto jsem po prvním týdnu přemýšlela, co tam dělám. Po kondičních cvičeních jsem nemohla chodit a na trénincích se za rychlými kombinacemi a přesnými střelami nestačila ani otáčet. Tréninkové tempo a kvalita byly oproti Česku mnohem vyšší – a to jsem přišla z našeho top týmu. Naštěstí jsem k sobě měla českou parťačku, Terku Urbánkovou, která tam hrála v poli, a tak jsme spolu makaly navíc a postupně jsem se docela aklimatizovala. Pokud se ale Švédky něco českého naučily, pak to bylo spíše právě díky Terce. Já tam byla jen chvilku a kvůli své introvertní povaze se moc nedružila :-)“

Po návratu do Čech jste chytala za Olomouc a opět Vítkovice, jak se liší tyto týmy?
„Oba kluby mají velmi odlišné podmínky, zázemí i vývoj. Florbal je v Ostravě tradičním a uznávaným sportem a podle toho je i podporovaný. Vítkovice mají za sebou navíc řadu titulů v mužích i ženách, jsou tedy větším lákadlem pro sponzory i pro samotné hráče z blízkého a širokého okolí. Olomouc si naproti tomu musí svoji pozici vydobývat mnohem obtížněji. Florbalový růst je zde založen na nadšení rodičů, trenérů a dalších jednotlivců, kteří klubu věnují svůj volný čas a mnohdy i peníze. Olomouci navíc zásadně chybí pořádná hala na míčové sporty, což je velký problém nejen pro florbal.“

Takže jste nabídla Olomouci své služby, abyste pomohla růstu florbalu v hanácké metropoli?
„Do Olomouce jsem se přestěhovala už před skoro pěti lety v návaznosti na změny v osobním životě. Jelikož jsem si tenkrát ještě chtěla zachytat, domluvila jsem se s místním klubem, že to spolu zkusíme :-) No a postupně se forma spolupráce změnila z aktivní hráčské na funkcionářskou. Nyní jsem ve vedení klubu a poznávám tedy florbalové prostředí zase z úplně jiné stránky. Není to vždy tak radostné jako v bráně, ale zase si aspoň trochu rozšiřuji obzory. A o to víc si teď vážím a obdivuji lidi, kteří se v klubech napříč všemi sporty dlouhodobě věnují rozvoji dětí a mládeže – a to ve svém volném čase, za mnohdy jen symbolickou odměnu a nezřídka i v nuzných tréninkových podmínkách.“

Působila jste v české reprezentaci, s ní jste získala na mistrovství 2011 bronz, jedinou českou medaili. Představuje pro Vás tento bronz největší úspěch? Nebo kterého z úspěchů si ceníte nejvíce?
„Zpětně ten bronz beru jako jeden z velkých úspěchů, ale tehdy jsem byla ještě takové „tele“ a jelikož jsem mistrovství absolvovala „jen“ jako dvojka, moc jsem si ho nevážila. Holt mi trvalo déle dospět… Každopádně největším úspěchem je pro mě jednoznačně první titul s Vítkovicemi a následné stříbro z Poháru mistrů. Znamenalo to pro mě nejen završení dlouhé cesty, ale i jakési symbolické poděkování mým rodičům za jejich obrovskou trpělivost a podporu.“

Třikrát jste byla vyhlášena nejlepší českou florbalovou brankářkou, nakolik si vážíte těchto ocenění?
„Je to samozřejmě příjemný pocit. Byla to pro mě taková zpětná vazba, že jsem zvolila správnou cestu a že se vyplácí na sobě pracovat. Na druhou stranu to ale nijak nepřeceňuji. Český florbalový rybníček je malý sám o sobě a gólmanek je v něm vlastně jen pár. Dostat se na špici je tedy o něco snazší než v jiných sportech.“

Po skončení hráčské kariéry jste se stala trenérkou brankářek juniorské reprezentace, v letech 2018 a 2020 jste se s děvčaty braly bronzové medaile, v roce 2022 na mistrovství v Polsku stříbro! Jakou „chuť“ mají tyto medaile, u nichž jste v pozici trenérky?
„Ta první byla čirá radost. Byla to premiéra našeho nového realizáku, sami jsme se teprve rozkoukávali a tak úplně nevěděli, co čekat. Druhá medaile byla náročnější, jelikož nás hodně bolela semifinálová prohra a tým jsme museli během pár hodin přeladit z vysněného finále na „pouhý“ boj o bronz. No a loňské stříbro, to byla adrenalinová jízda. Semifinále jsme vyrovnávali gólem v poslední minutě a Švýcarky pak porazili v nájezdech. Také finále proti Švédkám nakonec rozhodovaly až nájezdy, ve kterých byl ale tentokrát lepší soupeř…“

V posledních měsících jste se opět vrátila k aktivní hře v poli…
„No, návrat je asi silné slovo. Po Vánocích mě oslovila Lucka Prokešová ze svitavského florbalového klubu, jestli by mě nemohla pro případ nouze dopsat na soupisku žen, jelikož jim momentálně chybí druhá gólmanka. Tak jsem na to kývla. Zatím z toho byl jeden trénink a jeden odchytaný zápas, tedy spíše jen taková symbolická výpomoc. Ale nějaký turnaj do konce sezóny s holkama snad ještě stihnu :-)“

Bydlíte a pracujete v Olomouci, vracíte se do Svitav? Ptám se každého „světáka“: jaké je Vaše oblíbené místo?
„Jezdím sem pravidelně za rodinou. Svitavy jsou pořád moje „doma“, alespoň tedy pocitově. Když se na ně navíc můžu podívat s odstupem, mám radost z toho, kam se za ty roky město posunulo a jak prokouklo. Asi jako většina Svitaváků, i já jsem vždy měla ráda Rosničku a její okolí, před pár lety se k ní přidal Vodárenský les a stadion, no a samozřejmě sportovní hala Na Střelnici..."
Petra Soukupová