SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 48. DÍL - FRANTIŠEK ŠAŠEK

Po maturitě na svitavském gymnáziu zamířil František Šašek do oboru molekulární biologie a genetiky, který však brzy vyměnil za IT a posléze zakotvil u komunikace, k níž vlastně tíhl od mládí. Pracoval na prestižních pozicích v Německu i Americe, aby se vrátil do České republiky a vedl interní komunikaci v pobočce firmy Ikea pro Čechy, Slovensko a Maďarsko. Se slovy to prostě umí.

Jste absolventem svitavského gymnázia, podělíte se o vzpomínky na svá středoškolská studia?
„Není to nadsázka, když řeknu, že těch sedm let, a ano, tenkrát na začátku to bylo pouze sedm let, mi dalo obrovský základ pro to všechno, co jsem po gymnáziu zažil. Vybavují se mi střípky jak ze všech předmětů, od všech kantorů, ale i na zážitky jako výlety na Budislav.
Nejvíc si ale vybavuju to, co se tenkrát jevilo jako maličkost, ale moji budoucnost to ovlivnilo zásadním způsobem. Spolu s Petrem Vostřelem a Pavlem Kotasem jsme rozjeli třídní časopis, původně pojmenovaný Gugan a později Boom. Bylo tam všechno, od novinek, srandy, byl tam prostor pro názory na aktuální dění i příspěvky od spolužáků. A aniž bych to tenkrát věděl, že ta role komunikace bude velkou náplní mého profesního života.“

Po maturitě vedly Vaše kroky ke studiu molekulární biologie a genetiky, co Vás nasměrovalo k tomuto oboru?
„Dodneška tomu sám sotva věřím, ale ten impulz byla náhoda. Jednou odpoledne jsem seděl před televizí a při procházení těch…ehm…čtyř kanálů jsem se zastavil na ČT2, pořadu o genetice. Jako 15letý jsem rozhodně ničemu nerozuměl, ale zaujalo mě to natolik, že hned druhý den jsem naší učitelce biologie paní Novotné nadšeně vykládal, co jsem to v té televizi viděl, a dychtivě se ptal, kdy že se k tomu dostaneme ve škole. K mému zklamání to ve škole mělo přijít až za několik let, tak následovaly cesty do knihovny, a láska k oboru byla na světě.“

Po studiích jste se vydal do oblasti IT specialistů…
„Dlouho to nevydrželo. Ani ne ta láska ke genetice, tu mám do dnes, ale k té praxi. Hned v druhém semestru jsem se zařekl nepracovat v oboru, kde se bohužel testuje na zvířatech, žijících často v neuvěřitelně bídných podmínkách.
No a tak jsme zase u Petra Vostřela, který v Brně čile působil ve firmě rapidně rostoucí s rozvojem internetu. Petr tam pracoval jako grafik a programátor webových stránek, já tam začal chodit na malé brigády a sbíral jsem znalosti i nadšení pro práci v oboru IT. A když IBM masivně nabíral do svého technologického centra, přihlásil jsem se…“

A pak už přišel obor, kterým se vlastně zabýváte do současnosti, tedy interní zaměstnanecká komunikace, vedení komunikačních kampaní. To Vás zajímalo vždy?
„Můj děda byl skvělý rétor, se slovy to uměl. Velká část rodiny to má po něm a mě to minimálně celoživotně inspirovalo, těžím z toho dodnes. Ale často se mi do toho prolíná i ta potřeba exaktních věd – rád stavím na číslech a faktech, nejednou už jsem těžil i ze studia genetiky při tvorbě komunikačních kampaní.“

Působil jste jako manažer regionální komunikace v Hannoveru, jaké zkušenosti jste si přivezl z Německa? Jsou Němci opravdu precizní a pořádkumilovní?
„Jsou všechno to a ještě mnohem víc. Já si hlavně odnesl, jak moc je ta generace mých vrstevníků skromná, pokorná. Tvrdě pracují, jsou analytičtí a rádi věci dřív analyzují, než se do toho vrhnou. Nechávají svoji práci, výsledky a ostatní mluvit za ně samotné, a usilovně pracují na svém vlastním rozvoji, daleko za hranice formálního vzdělání, co dodá škola. Ale nečekejte, že vám o víkendu zvednou pracovní telefon. To se stane opravdu výjimečně. Práci obětují hodně, ale ne svoje soukromí.“

Přes tři roky jste strávil „za velkou louží“, jak jste se dostal do významných manažerských pozic v USA? A jak se v Americe komunikuje, je to velký rozdíl oproti Evropě?
„Po pěti letech na regionální pozici v Německu se mi otevřela možnost jít pracovat na globální úrovni. Ten rozdíl byl markantní, skoro až naprostý opak. V Americe se s velkou analýzou nečeká. Máte vizi? Jděte za ní, naplno. A ideálně hned.
Komunikace a práce s lidmi je zásadně odlišná v tom, že působí mnohem vstřícněji hned na začátku, ale je vcelku dost povrchní. V Německu vás domů kolegové nepozvou vůbec. Možná po pár letech, ale pak jste velmi dobří a důvěrní známí. V Americe jsem byl na návštěvě u třech kolegů na rodinné večeři během prvního týdne!
V Německu, obdobně jako i u nás, rádi komunikují napřímo, otevřeně a často kriticky. V Americe je však zapotřebí být pozitivní a u kritických informací často hledat nepřímé způsoby vyjadřování. A jedním duchem dodám, že tohle škatulkování neplatí vždy a všude.“

Nyní zastáváte manažerský post v oblasti komunikace ve firmě IKEA. Promítají se do komunikace švédské zvyklosti a postoje?
„Víc, než bych čekal. Švédská společnost staví na rovnosti a inkluzi, ale i velmi šetrnému přístupu k naší planetě. A mně je to všechno blízké zrovna tak, rád dělám pro firmu, která nedává celoroční výdělky akcionářům, ale investuje to zpátky do zaměstnanců, do vývoje udržitelnějších materiálů a postupů výroby, a v neposlední řadě do nadace, která pomáhá potřebným všude po světě. No a ještě teda děláme fakt pěkný nábytek.“

Přibližme čtenářům, co konkrétně je náplní Vaší práce.
„Mám skvělý tým, který se stará o tři klíčové oblasti pro tři země: Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Jednak je to celkový přístup k zaměstnanecké komunikaci. Aby všech necelých pět tisíc zaměstnanců vědělo, co se děje, co přichází, a aby si tu práci mohli líp užívat, i když pojem zaměstnanecká angažovanost v Česku moc nezdomácněl. Za druhé je to všechna externí komunikace, ať už jde o práci s novináři, pořádání tiskových konferencí, šíření povědomí o našich aktivitách na sociálních sítích apod. V neposlední řadě máme v agendě i snahu propojovat firmy, neziskové i státní sféry za účelem zlepšování velkých témat, od problematiky recyklace odpadů, vybudování infrastruktury pro elektromobily, ale i třeba dlouhodobou integraci a pomoc těm, kterým třeba válka sebrala střechu nad hlavou a oni musí opustit domov a hledat pomoc třeba v Česku.“

Komunikací se profesionálně zabýváte více než patnáct let, dokáže Vás ještě něco překvapit? A co nejvíce složitého jste za svou kariéru řešil?
„Překvapit? Každý den. Jen za ten relativně krátký čas 15 let se komunikace enormně zrychlila. Hezky připravit, vytiskout, vyvěsit – na to už často není prostor a čas, když vám v kapse pípne zpráva od kolegy o tom samém během několika vteřin. A nezměnilo se jen tempo, ale i to, od koho ty zprávy chceme slyšet. Už to není nutně šéf firmy, ale spíš řadový zaměstnanec, nebo třeba influencer.
Do komunikace spadá i krizová komunikace a těch složitých případů je bohužel hodně, ať už se jedná o restrukturalizaci a následné informování kolegů, kamarádů, že firma už si je nemůže dovolit, ale také krizovou komunikaci při závažných pracovních úrazech či úmrtích.“

Máte nějaký cíl, kam dál, kam se ještě posunout? A máte třeba sen, pro kterou firmu byste chtěl pracovat?
„Práce v zahraničí mi vždy hodně dala, dokázal bych si představit pracovat na centrále IKEA ve Švédsku nebo Holandsku, kde se také nachází naše globální týmy. Ale zároveň přiznávám, že se dvěma relativně malými dětmi se ty ambice i priority razantně mění. Baví mě být tátou a poprvé v životě se v práci těším na to, až se vrátím domů a něco s těma raubířema podniknu.“

Vraťme se do Svitav, vracíte se do rodného města? Jak se Vám líbí jeho proměny? A prozradíte své oblíbené místo?:-)
„Protože jsem přes deset let žil mimo republiku, dostával jsem se do Svitav jednou za rok. To město kvete a roste před očima a to se mi moc líbí! Oblíbených míst je spíš víc, nemám jedno konkrétní, ale před pár týdny na návštěvě jsme si skvěle užili dopravní hřiště pro děti, syna to nadchlo víc než kdejaké hřiště v Praze – sem se rozhodně brzo vrátíme…“
Ptala se: Petra Soukupová