Luboš Kocourek a jeho arktická výzva: jak to bylo

Mám s Laponskem nevyřízené účty, říká Lubomír Kocourek, svitavský sportovec, instruktor plavání, držitel několika medailí ze závodů běžeckých i dog-trekkingu. V polovině února odstartoval s kamarádem Vláďou z Prahy v extrémním závodě Lapland Extreme Challenge, jehož smyslem je za 30 dní ujít tisíc kilometrů zmrzlou finskou krajinou.

Luboš startoval v sobotu 12. února v Rovaniemi (zde jsou oficiální start i cíl závodu) a o pět dnů později závod ukončil. „Bylo to racionální rozhodnutí, za které jsem postupem času rád,“ říká Luboš Kocourek, ale netají se zklamáním. Absolvoval měsíce a měsíce tréninku, shromažďoval informace, získával zkušenosti od lidí, kteří závodem prošli či znají tamější podmínky, připravoval vybavení. To konzultoval s řadou znalců, a vybral opravdu dobré, vyzkoušel speciální lyže, hůlky i sáně na českých zasněžených kopcích těsně před odletem do Finska.

Cestování nebylo úplně jednoduché, kvůli sáňkám a dalšímu vybavení bylo nutné objednat speciální přepravu. Nepříjemné určitě bylo, že při jedné z kontrol na letišti ve Finsku zničili celníci kvalitní kufr.

Po příjezdu do Rovaniemi se čeští borci ubytovali, zkoušeli veškeré vybavení na tamním sněhu, dokoupili zásoby, potraviny a zúčastnili se předstartovního mítinku. Koupili zásobu benzínu ve sportovním obchodě a zkusmo při teplotě mínus deseti stupňů Celsia zapálili vařič, aby si ověřili, že s vařením nebudou problémy.

Pak přišel ostrý start závodu. Oba byli natěšení, v euforii, že konečně vyrazili… S sebou vezli jen několik lahví vody, aby jejich náklad nebyl tak těžký. Plánovali, že vodu si budou vařit ze sněhu, jako to dělali snad všichni účastníci závodu před nimi. Jejich putování sledovalo zařízení GPS, které zaznamenávalo jejich přesnou polohu i průchody záchytnými body.

Denní režim byl podobný, vstávat kolem šesté ranní, připravit jídlo na celý den, nasnídat se a vydat se na další pouť. Během noci klesaly teploty k mínus třiceti, ve dne „šplhaly“ zhruba k mínus sedmnácti. Euforie se začala vytrácet, když Luboš s Vláďou chtěli opakovaně zažehnout vařič. Nehořel a nehořel. „Nějakou dobu jsme si mysleli, že děláme nějakou chybu. Zapalovali jsme v noci i ve dne, při vyšších teplotách. Pořád nic,“ líčí Luboš patálie s kvalitou benzínu. Nezbývalo než několikrát zapálit oheň, ale shánět palivo bylo dost problematické. Navíc všechny keře, stromy, cokoliv, co by mohlo být palivem, je za polárním kruhem zmrzlé na kost, a tudíž nechce hořet. „Ve Finsku platí doslova, že tam mrzne, až praští. Litr vody jsme jednou na ohni za děsného shánění dřeva vařili tři hodiny,“ říká Kocourek.
 
Stále ještě postupovali dopředu, ale hlavou se už honily černé myšlenky. Ještě věřili, že se podaří problémy s palivem vyřešit, kamarádi z Čech pomáhali shánět informace, telefonovali, zjišťovali. V den, čtvrtý po startu, když museli dva dospělí lidé vyžít s litrem vody, padlo rozhodnutí, že závod ukončí. „Strašně jsem nadával. Strašně mi to vadilo. Všechno ostatní totiž bylo v pohodě, vybavení perfektní, bylo mi teplo, jídla dostatek. Ale ta voda…bez ní se přežít nedá,“ popisuje Luboš své rozpoložení. S odstupem času ví, že rozhodnutí závod ukončit bylo správné. Kdyby oba sportovci postupovali dál do hloubky tundry, nemusela by účast v arktické výzvě dopadnout dobře…

Na trasu tisíce kilometrů odstartovalo letos v únoru celkem pět borců. Kromě Luboše a Vládi skončil z téhož důvodu i jeden Ital.

Žádný ze tří lidí, kteří dosud extrémní závod dokončili, to nezvládli napoprvé, vždy šlo o jejich druhý pokus. „Ano, vím, jaké se staly chyby. Chybami se člověk učí. Příští rok se do Finska vrátím, zkusím to znovu. Sám, nebo s někým, to ještě nevím. Ale vrátím se. Mám tam nevyřízený účet,“ dodává Luboš Kocourek. A je vděčný za pomoc všem partnerům a sponzorům.

Petra Soukupová