SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 37. DÍL - MILOŠ BUCHTA

Prošel několik fotbalových klubů ve třech zemích: v České republice, na Slovensku a v Rumunsku. Ve všech státech se postupně stal nejlepším gólmanem! Miloš Buchta se narodil před jedenačtyřiceti lety ve Svitavách, nyní žije na Slovensku, kde vlastní brankářskou akademii.

V kolika letech jste si v rodných Svitavách poprvé kopl do balonu?
„Ano, narodil jsem se ve Svitavách a vzpomínám na ně jen dobře, pokud se bavíme o fotbalu. Díky Tělovýchovné jednotě Svitavy jsem si užil dobrou a zajímavou dvacetiletou fotbalovou kariéru, aspoň myslím… Začínal jsem asi ve dvanácti letech, na trénink mě vzal kamarád Milan Sedláček. Pamatuju si, že jsem nerad běhal a hned na prvním tréninku jsme běželi kolem vodárny…já řekl, že už nepřijdu  No, nakonec jsem rád, že jsem na další trénink přišel… Při druhém tréninku jsem hrál v poli a já pak trenérovi řekl, že nechci běhat, jestli bych mohl jít do brány. A na třetím tréninku už jsem byl v bráně.“

Kdo patřil ve Svitavách mezi Vaše spoluhráče, kamarády, trenéry?
„Mezi spoluhráče a zároveň kamarády patřili už zmíněný Milan Sedláček, pak Martin Zatočil, Pavel Kotas a další dobří fotbalisté, tím myslím z našeho dobrého ročníku 1980, a pak samozřejmě Radek Ehrenberger, o rok mladší, který měl asi největší potenciál dosáhnout nejvíce: jeho děda byl dobrý brankář, táta Josef taky skvělej gólman, brácha Honza taky brankář a Radek začínal v bráně! Pak už jsem ho tam ale nepustil, takže se rozhodl hrát v poli a patřil k nejlepším.“

Jako dorostenec jste chytal v Jihlavě, jako voják v Hranicích. Co Vám z té doby utkvělo v paměti?
„Profesionalismus. Tam jsem vlastně poprvé poznal, o čem je profesionální fotbal. V Jihlavě jsem už trénoval s áčkem každý den, měli jsme tréninky a zápasy, chytal jsem za dorost. Pak vojna a za ni jsem paradoxně strašně rád, protože mě připravila na dospělý fotbal… to byly tréninky každý den, v úterý dvojfázově.
Hráli jsme ve třetí lize, na zápasy se chodili dívat různí manažeři. Vzpomínám si, že jsme hráli proti Sigmě Olomouc B a já ten zápas vychytal! Po utkání jsem pak byl v kontaktu se Sigmou, že po vojně mně chtějí k nim…“

No a po vojně opravdu přišla olomoucká Sigma.
„Sigmu musím rozdělit na dvě etapy: v letech 2000 až 2003 jsem byl mladý a učil jsem se od zkušenějších, jezdil jsem chytat 2. ligu do Prostějova. Pak i béčko Olomouce hrálo druhou ligu, chytal jsem tam. V roce 2003 se stal bývalý skvělý obránce Sigmy Olda Machala trenérem Hranic na Moravě, tak si mě vzal na hostování. A pak druhá etapa v Olomouci, kam jsem se vrátil v roce 2015 jako neznámý gólman pro českou ligu, v zahraničí jsem ale byl poměrně známý.“

Z Olomouce jste si tedy odskočil do Trenčína, Prešova a rumunských klubů Medias a Bukurešť… Jaké je pojetí fotbalu na Slovensku a v Rumunsku?
„Nejprve jsem hrál na Slovensku, v roce 2009 přišlo stěhování do Rumunska. Tam jsem pět let chytal za Gaz metan Medias a po půlroce v Otelul Galati a Rapid Bukurešť. Rumunsko je z těch tří zemí jednoznačně nejvíce fotbalová. Zájem o fotbal divácký i mediální je obrovský. Mají sice starší stadiony, ale tréninková centra měl téměř každý tým. V Čechách jsou už skoro všude krásné stadiony i tréninkové plochy, ale zájem médií není tak silný jako v Rumunsku. Slovensko se také pomalu zvedá, postavili nebo rekonstruovali fotbalové stadiony, v tom šli hodně nahoru, ale oproti Česku nebo Rumunsku tu není taková hráčská kvalita.“

Působil jste ve slovenské nižší soutěži, v Záhradném, nyní opět v Prešově…
„Do Záhradného, do 4. ligy, mě zavolal kamarád. Původně jsem už nechtěl hrát nižší soutěže, ale chtěl jsem rozběhnout svou brankářskou akademii, takže jsem si řekl, že půjdu zkusit chytat a přitom využiju jejich hřiště pro tréninky s gólmany. Nakonec to byl úspěšný rok, v němž se mi podařilo chytit pět penalt z pěti! Později mě oslovil kamarád a bývalý reprezentant Stano Šesták, že by chtěli pomoct Tatranu Prešov vrátit se alespoň do druhé ligy, zda bych ji přišel pomoct s gólmany a v případě potřeby šel i do brány. A bylo z toho na podzim 15 zápasů a patnáctkrát jsem byl v bráně :-). Uvidíme, zda se nám podaří postoupit a vrátit Tatran tam, kam patří.“

Co považujete za svůj největší úspěch?
„Že jsem se v 19 letech, když jsem se rozhodoval mezi hokejem a fotbalem, rozhodl pro fotbal… Myslím, že i v hokeji jsem byl dobrý, ale asi bych to tak vysoko jako ve fotbale nedotáhl. A největší úspěch ve fotbale? Třetí místo se Sigmou v roce 2000/2001 a skupinová fáze Champions League, kde ve skupině byla taková mužstva jako Manchester United, Sporting Lisabon či Basilej. Bohužel, ani v dresu Sigmy ani Galati jsem nebyl přímo v bráně, takže jsem se na těchto úspěších až tak nepodílel. Za osobní úspěch považuju, že jsem se ve všech zemích stal nejlepším gólmanem sezóny, na Slovensku v roce 2005, v Rumunsku o pět let později a v Čechách v roce 2018. Se Sigmou jsme si zahráli super zápas se Sevillou, to byl velký zážitek, pro který se vyplatí ten fotbal dělat…“

Máte fotbalový vzor?
„Asi nemám, ale velmi se mi líbil paraguajský gólman José Luis Chilavert, který skvěle kopal trestné kopy a já ho chtěl někdy napodobit. Ale pak jsem si řekl, že moje hlavní úloha je gólům zabraňovat, než je dávat. :-)“

Vracíte se do Svitav?
„Vracím, ale velmi málo. Když jsem hrál v Olomouci, jezdil jsem častěji za maminkou, ale teď ze Slovenska mi to vyjde maximálně dvakrát za rok. A do toho přišla ta situace s covidem, takže se ani jezdit nedalo.“

Jak se Vám líbí rekonstruovaný stadion? A kdy jste si naposledy zakopal na svitavské trávě?
„Stadion se mi moc líbí, je takový multifunkční. Myslím, že naposledy jsem si zahrál právě když jsem byl na vojně a hráli jsme přátelský zápas se Svitavami. Takže už více než dvacet let…“

Půjde Vaše dcerka ve Vašich fotbalových stopách?
„Dceru do fotbalu nenutím, umím si spíše představit tenis, ale myslím, že je důležité, že něco dělá. Chodí na aerobik, tanec, zkouší gymnastiku, jsem rád, že ji to baví. Za našeho mládí jsme dělali všechny sporty, a tak dnes nemáme problém zahrát si cokoliv. Současná mladá generace už nemá takový všesportovní um.“
Petra Soukupová