SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 36. DÍL - PETR STOLÍN
Architekt Petr Stolín, letos ohodnocený prestižní cenou Architekt roku 2021, vlastně vůbec nechtěl být architektem. V komplikované době sedmdesátých let minulého století nastoupil na svitavské učiliště, ale podařilo se mu přestoupit na střední průmyslovou školu v Liberci, posléze v Brně a vystudoval Fakultu architektury VUT. Je podepsán pod množstvím úspěšných projektů. Pracuje i s bratrem Janem, sochařem, podle odborníků spolupracují v trvalém překračování hranice mezi výtvarným uměním a architekturou. Petr Stolín má vlastní ateliér, působí jako docent a vedoucí Katedry architektury na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci.
Jak se stalo, že se Vaše kroky ubíraly ke studiu architektury, měl jste vzor v rodině?
„U nás v rodině bylo zastoupeno technické i umělecké zaměření. Osobně jsem však nikdy nepomýšlel být architektem, byla to záležitost osudu, jak mne komplikovaně provedl celou cestou k získání vzdělání. Architektura pak byla po absolvování stavební průmyslové školy logickým vyústěním.“
Jak byste charakterizoval své stavby? A hlavně, čím jsou jiné, než výtvory Vašich kolegů?
„Své stavby nedokážu přesně charakterizovat, návrhy dělám hodně intuitivně. Mnohem lépe to umějí rozklíčovat kolegové, co se zabývají kritikou umění a architektury. Sám jsem pak překvapen, co jsem tou stavbou všechno myslel. Nemyslím si, že by mé domy nějak zásadně vynikaly oproti ostatním – jsou skromné, jednoduché v použití běžných materiálů, mají základní stavební detaily, ale evidentně v sobě skrývají zvláštní kvalitu žitého prostoru, jež podvědomě fascinuje.“
Tvoříte v tandemu s Alenou Mičekovou, co je dílem Vaším a co paní Aleny? Jinými slovy, na co jste šikovnější Vy a na co ona?
„Myslím, že naše podíly na tvorbě nelze zcela oddělit. Naše individuální postupy se v průběhu vzniku domu mísí, důležité je, že vzniká synergie a proces se posouvá správným směrem, který společně cítíme.“
Letos jste získal prestižní ocenění Architekt roku 2021. Toužil jste po něm? Co pro Vás znamená?
„Bylo to pro mne překvapení již v momentu výběru mezi finalisty, je to známka, že naše dílo stále dobře rezonuje mezi odbornou veřejností. Do poslední chvíle jsem nevěděl, která z výrazných nominovaných osobností architektury titul získá. Vnímám to velmi silně, jako vyjádření respektu a uznání naší práce.“
Ocenění jste dostal za zenové domy, popište je čtenářům, prosím. Čím jsou jedinečné?
„Je to zvláštní mix konceptu typizovaného bydlení s velkou mírou možnosti individuálního přizpůsobení stavby pro její uživatele. Jsou čistou esencí ryzí radosti ze stavění. Když je navštívíte, máte obrovskou chuť něco realizovat, jakmile vidíte, že je to tak jednoduché a logické…“
Dalším želízkem v ohni je mateřská škola na Nové Rudě v Liberci, která je jednou z jedenácti českých realizací nominovaných na Miese van der Rohe Award 2022.
„Do školky jsme vložili to nejlepší, co jsme do té doby načerpali z tvorby architektury. Mnoho momentů a prostorových formací jsme si vyzkoušeli na sobě samých, které jsme pak následně aplikovali do tohoto místa. A tato energie se nyní zpětně vrací hlavně ve spokojených uživatelích, kteří si dům zamilovali a hezky se o něj starají.“
Vytvořil jste dlouhou řadu projektů, kterého si ceníte nejvíce?
„Nejvíce zlomové byly pro mne Zen Houses. Je to můj ateliér a dům, který mne nakonec učí, kdo vlastně jsem. A na čem právě pracuji? O rozpracovaných projektech nerad hovořím...“
Jak s odstupem času pohlížíte na svou svitavskou stavbu Kavárnu v parku?
„Myslím, že je pořád krásná, jen je to skryto pod nánosy vrstev z jejího dosavadního provozu. Už tenkrát splňovala nároky dnešních trendů, jaké vidíme v současných kavárnách či bistrech.“
Spatřil jste světlo světa ve Svitavách, formovala Vás nějak tehdejší zástavba, tehdejší „design“ města? Pojmenujete oblíbené místo? A čím Vás uchvátil Liberec, Váš současný domov?
„V době, kdy jsem ve Svitavách vyrůstal, jsem na architekturu vůbec nemyslel. Žil jsem maximálně sportem a pohlížel jsem na kariéru hlavně v tomto oboru. Jako nejsilnější vzpomínku z dětství ve Svitavách si vybavuji běhání na tehdy ještě vysoké zdi parku. Ale miloval jsem celý park. Také mne jako dítě fascinovaly staré fabriky - TOS, Tabačka nebo Vigona, na kterou jsem koukal z okna. Než jsem se definitivně usadil, tak jsem zažil ještě několik míst. Do Liberce mě nakonec přitáhla silná aura architektury, která se zde tenkrát tvořila kolem osobnosti Karla Hubáčka.“
Vracíte se do rodných Svitav? Jak hodnotíte změny ve vzhledu města, které tu nastaly? A máte coby architekt tip, co tu přeměnit?
„Do Svitav zavítám už jen velmi sporadicky, momentálně už zde nemám žádné rodinné vazby. Naposledy jsem tu byl na pozvání, kdy jsme diskutovali před veřejností o Svitavách a jejich architektonickém potenciálu. A pokud bych měl poradit, tak to rozhodně chce delší studium stávající situace, aby intervence do města byla správná a akcelerovala dobrým směrem.“
Petra Soukupová