SVITAVŠTÍ SVĚTÁCI - 35. DÍL - IVONA KUČEROVÁ

Ředitelka Centra experimentální a aplikované lingvistiky a docentka katedry lingvistiky a jazyků na McMasterově univerzitě a v kanadském Hamiltonu Ivona Kučerová, kde také vede syntaktickou laboratoř, maturovala na svitavském gymnáziu, promovala na Karlově univerzitě v Praze, doktorát získala na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v Bostonu. Zabývá se řadou jazyků, včetně těch nemasivních. Pracovala na univerzitách ve Velké Británii či Spojených státech, přednášela například na Stanfordu, v Los Angeles, v Princetonu, ale i Emirátech a dalších zemích. Mezi její koníčky patří keramika, moderní tanec, čtení, kaligrafie a vaření.

Zabýváte se lingvistikou, konkrétně syntaxí a psycholingvistikou, představíte čtenářům, co vlastně zkoumáte?
„Generativní lingvistika je přírodně vědecká disciplína, která studuje jazyk jako součást kognitivních věd, tedy jako biologickou predispozici, se kterou se děti narodí a která se plně vyvine podle bio-fyzických podmínek a podnětů, kterým se dítě vystaví. Z tohoto hlediska je jazyk biologická dispozice jako třeba zrak nebo schopnost chodit. Dítě, na které budete odmala mluvit čínsky, bude mluvit čínsky, a když bude dítě od mala obklopené češtinou a čínštinou, tak bude mluvit jak čínsky, tak česky. Zatímco na takového psa můžete mluvit odmalička, jak chcete, těch sedm pádů nikdy nedá, protože psi se se stejnou jazykovou dispozicí nerodí.
Moje laboratoř zkoumá syntax, tedy větnou a slovní stavbu. Zajímá nás, jak se jednotlivá slova a morfémy, což jsou minimální jazykové jednotky, ze kterých se skládají slova, systematicky kombinují dohromady, co je možné a co strukturně nejde. Protože jazyk se nedá studovat invazivně, většina výzkumu je založena na srovnání strukturně odlišných jazyků.
Já primárně pracuji se slovanskými jazyky: češtinou, polštinou, germánskými: angličtinou, islandštinou, němčinou, románskými, hlavně italštinou, semitskými: hebrejštinou a arabskými dialekty, jazyky, a pak takzvanými polysyntetickými jazyky, hlavně inuitštinou a mohavštinou.“

Jak lze zkoumat mozkové pochody? A zkoumáte někdy sama sebe?:-)
„Každý vědec tak trochu zkoumá sám sebe.  A pak svoje partnery, rodinu... Hledáme vzorce v přírodě, pravidelnosti a zdánlivé výjimky. Na to je každý materiál dobrý, protože si na něm můžete vytvořit intuice a pracovní hypotézy, a pak je systematicky zkoumat. Tradiční filologové pracovali hlavně takhle. Moc ráda si čtu staré české mluvnice nebo arabské gramatiky, protože v tom je spousta chytrých pozorování a generalizací. Ale úplně spolehlivá vědecká metoda to není, proto musíme data sbírat systematicky od více lidí.
V dnešní době se většinou používají metody založené na psychologických metodách, například dáte testovaným psaný text a měříte, jak dlouho jim co trvá přečíst. I zdánlivě banální změna ve větě, které se ani nevšimnete, může čtení zpomalit nebo zrychlit, a z toho se dá vyvodit, jak je ta stavba struktury složitá. Čas samozřejmě není úplně spolehlivá metoda, a proto se některé jevy používají technologičtější přístupy. Zrovna teď buduji novou laboratoř, kde budeme mít elektromagnetickou rezonanci a přístroje na snímání vidění. Tím se dají mozkové pochody při zpracování jazyka zaměřit mnohem přesněji a cíleněji.“

Pracovala jste v Anglii, Americe, Brazílii, Kanadě…kde to pro Vás bylo nejvíce zajímavé?
„To se špatně porovnává. Massachusettský technologický institut (MIT), kde jsem dělala doktorát, byl intelektuálně nesmírně podněcující. Taky vás to učí ke skromnosti a k tvrdé práci, když kolem sebe máte tolik nadaných lidí. Když jsem tam studovala, tak během jednoho roku osm profesorů dostalo Nobelovu cenu. Na světě moc takových míst není. Anglie byla taky prima, a žít v Londýně bylo osobně zajímavé. Dobré jídlo, výborné divadlo, výstavy… Londýn je opravdu kosmopolitní město. Seznámila jsem se se spoustou zajímavých lidí a někteří jsou i po letech blízcí kamarádi.
Brazílie, to byl projekt s rodilými indiánskými archeology. Moc jsem se od nich naučila. Brazílie je země s komplikovanou koloniální historií, ale mají výborné vědecké ústavy, které propojují malé indiánské komunity a pomáhají jim se zachováváním a obrozováním jejich původních jazyků. Mně to zajímá i z osobního hlediska: bez národního obrození by čeština dnes už možná neexistovala, a dost možná bychom teď všichni mluvili německy. Možná by nebylo žádné Česko, jen velkoNěmecko, a indiánské komunity tohle jazykové a kulturní dilema řeší v reálném čase - jestli si zachovat vlastní jazykovou identitu a kulturu, nebo přebrat tu větší. Je to praktičtější, ale emocionálně a kulturně tím ztratíte.
V Kanadě, kde teď už přes deset let žiji, se jazykové obrození složitě vyrovnává s kulturní genocidou křesťanských institucí, které za sebou nechaly masové hroby malých dětí, zdevastované rodiny a komunity. Mít možnost porovnat kanadskou a brazilskou situaci, a učit se od obou, bylo a je obohacující.“

Věnujete se řadě jazyků, které nejsou nijak masivně rozšířeny. Který Vám třeba přirostl nejvíce k srdci? A v jakém jazyce se Vám zdají sny?
„Sny si moc nepamatuju :) Každý jazyk má svou vlastní krásu. Osobně jsou mi asi nejbližší arabština, islandština a mohavština, které jsou překvapivě podobné češtině. A v poslední době mě dost baví i hindština. Během covidové epidemie jsem se hodně dívala na indické filmy, jak jejich neorealistickou školu, tak Bollywood. Když poslouchám dialogy nebo si přehrávám písničky, tak se neubráním, a začnu se všímat věcí, které by se daly zkoumat. Taky to jsou všechno kultury, o kterých jsme se ve škole neučili, a které mají bohatou kulturu a historii. Přes jazyk se o nich aspoň něco málo dovíte.“

Platí, že existuje devět eskymáckých jazyků. Čím se liší? A uvádí se počet 110 tisíc aktivních mluvčích, roste tato základna, stagnuje nebo mluvčích ubývá?
„Pracuji jen s inuitskými dialekty, ty si jsou dost podobné. Rozdíl mezi východní a západní Kanadou se dá srovnat s rozdílem mezi češtinou a polštinou. Některá slova se liší, koncovky se liší, vyslovuje se trochu jinak, ale jinak si ty jazyky jsou hodně blízké. Množství rodilých mluvčích dramaticky ubývá. Čísla, která uvádíte, po covidu už asi nejsou ani vzdáleně podobná, hlavně kvůli tomu, že většina mluvčích je v seniorském věku.“

Proč je dobré nemasivní jazyky udržovat při životě?
„Jazyková rozmanitost je součástí přírody. Když jazyky vymírají, tak všichni o něco přicházíme, jako když vymírají živočišné druhy. S kulturně-politického hlediska je to trochu jiné: kdyby nebyla národní obrození a dnes už nebyla žádná čeština, slovenština, slovinština atd., a všichni bychom dnes mluvili nějakým užitečným světovým jazykem, přišli bychom o něco? Osobně si myslím, že ano, a komunity, se kterými pracuji o svůj jazyk, historii a kulturu taky nechtějí přijít.“

Je známo, že čeština je velmi květnatý a bohatý jazyk. Je možné ve všech jazycích vyjádřit vše tak dokonale jako v češtině?
„Touhle otázkou jste mě překvapila. Neustále narážím na věci, které se v češtině nedají dobře vyjádřit, ale jiné jazyky pro ně výrazy mají. A stejně tak jsou věci, které mohu říct v češtině, ale třeba v angličtině je musím opsat. Vezměte si třeba Zábranovy paměti, jak píše o potížích s překládáním, jak se tím trápí. Každý jazyk s rozvinutou slovesnou kulturou je bohatý, a nemusí to ani být psaná kultura.“

Pronikají i do méně rozšířených jazyků anglicismy a slova z jiných jazyků?
„Přejímky? Všechny jazyky přejímají. To je normální výsledek jazykového kontaktu. Čeština má spoustu slov z němčiny, latiny, francouzštiny, ale třeba i z arabštiny, perštiny nebo turkických jazyků. Angličtina je technicky zase takzvaný kreolský jazyk, protože intenzivní kontakt s francouzštinou výrazně proměnil původní germánský základ jazyka v něco, co je směs dvou odlišných jazyků. A do toho přejímají. Třeba české slovo robot.“

Jak vzpomínáte na gymnaziální studia? A utkvěla Vám v paměti nějaká zajímavá vzpomínka?
„Svitavské gymnázium bylo prima. Měla jsem štěstí na výborné pedagogy, ale taky na kamarády. Byla jsem ve třídě se sportovním zaměřením, a byla tam spousta skvělých lidí, co drželi pohromadě. Chodili jsme hrát D&D, měli filosofický kroužek, jezdili na kolách na hory nebo lyžovat. Vzpomínky samozřejmě mám, ale ty nejzajímavější se tisknout moc nedají.:-)”

Jak často se vracíte do Svitav? Kam nejraději?
„Mám ve Svitavách rodiče a sestru s rodinou, tak se snažím přijet, jak to jen jde. Většinou dvakrát ročně, ale teď s covidem to moc nešlo. Právě v srpnu jsem tu byla poprvé asi po dvou letech. Nejlepší je to samozřejmě doma. Pak mám ráda procházky v lese u Rosničky. Ráno jsme byli na houbách, a i když nerostou, bylo dost na smaženici. Občas si jdu zaběhat k památníku včelí matky. A pak je tu skvělé amatérské divadlo, bývají dobré koncerty a v kině občas dávají nějaký dobrý film. Vždycky se ráda vracím.“
Petra Soukupová